LEKCE ZE ŽIVOTA
Pocházím z tradiční věřící slovácké rodiny. Chodili jsme na nedělní bohoslužby, ale nikdy jsem nebyl směrován k tomu, abych se stal katolickým knězem.
Mým klukovským snem bylo reprezentovat naši zemi ve fotbale. Zlomovým okamžikem v mém životě bylo setkání s jedním knězem, který přišel k nám do farnosti a předtím, než se stal knězem, hrával za Baník Ostrava. Bral mě na fotbal, trénoval jsem s ním, díky němu jsem se setkal s lidmi, kteří byli mými fotbalovými vzory.
Studoval jsem obor mechanik letadlových přístrojů, ale toužil jsem přejít na arcibiskupské gymnázium do Kroměříže. Bylo to složitější, ale podařilo se. Pak jsem se rozhodl stát se knězem a pět let jsem studoval v kněžském semináři a na teologické fakultě v Olomouci. Na vojnu jsem měl odklad. Nejprve kvůli studiu, pak kvůli zdravotním problémům. Když se vše dalo do pořádku, hrozilo mi, že budu rok na vojně. Můj bývalý pan farář tehdy působil jako vojenský kaplan, tak jsem se ho zeptal, jestli bych mohl být jako kněz nějak užitečný armádě. Tak jsem zjistil, že můžu být místo jednoho roku v armádě čtyři roky vojenským kaplanem.
Afghánistán je moje třetí mise. V roce 2005 jsem absolvoval Irák a v roce 2006 Kosovo. Mise mění pohled na svět. Člověk se setká s něčím, co do té doby neznal. Nejvíc mě zasáhlo Kosovo, protože jsem si uvědomil, jak blízko je to našim hranicím, a viděl jsem tu bídu... Působilo to i na vojáky. Zamýšleli se nad vlastním životem, nad hodnotami.
Vojenský kaplan jede s vojáky proto, aby je podpořil ve službě, kterou vykonávají, i když sám s mandátem mise někdy nemusí souhlasit. Někdy je těžké vysvětlit jim, proč tam jedeme. Úlohou kaplana nebo psychologa je ale starat se o lidství v člověku. O jeho sny, radosti, starosti týkající se života, rodiny, koníčků. O to, co se odehrává v jeho nitru. Když jsem měsíc mezi vojáky, neznamená to, že začnu mluvit jako oni. Rouhání je zde takové neuvědomělé. I ve fotbalovém prostředí je obvyklé, že člověk vyslovuje Boží jména. Věděl jsem, že když chci být duchovním, měl bych se to odnaučit. A tak pokaždé, když jsem to jméno vyslovil, hned jsem dodal: Boží jméno budiž pochváleno. Jako bych chtěl vrátit zpátky tu důstojnost.
Často člověk slýchává, jak by se měl chovat, když dopadají na základnu rakety. Jakým způsobem by se měl modlit, obracet k Bohu. Ale když k tomu opravdu dojde, člověk reaguje jinak. První pocit je: schovat se, skrýt se. A teprve potom, když se to v člověku vrátí k „normálu“, se obrátí k Bohu a prosí nejenom za sebe, ale za celý kontingent, abychom to dokázali unést. Nosím zbraň. Je to ošemetná věc a často o tom hovoříme s ostatními kaplany. Podle Ženevské konvence jsme nevojáci, ale mít krátkou zbraň k vlastní ochraně není zakázáno. Tady jsme ale na americké základně a každý americký kaplan má u sebe svého seržanta, který má zbraň a neustále ho doprovází a chrání. Proto američtí kaplani zbraň nenosí.
V církevních dokumentech je popsáno, kdy má člověk právo zbraň použít: když mě někdo napadne a ublíží mně nebo lidem mně svěřeným. Nežehnáme zbraním. Žehnáme lidem, kteří odcházejí na misi. Když se jednotka rozhodne, že chce požehnat bojovému praporu, tak nežehnáme jemu, ale lidem, kteří pod ním budou sloužit, aby to byl pevný element, který je spojuje. Nežehnáme činům, ale lidem, aby byli schopni zvládnout náročné situace. Lidé se ale od svých činů samozřejmě nedají oddělit.
Mám rád heslo vojenských kaplanů: „Radosti a starosti vojáka jsou radostí a starostí vojenského kaplana.“ Ničeho nelituji. Když jsem se rozhodoval, co bych chtěl v životě dělat, mým snem byl fotbal. V semináři pak byly okamžiky, kdy jsem říkal Pánu Bohu, že mi vzal možnost hrát ho na vyšší úrovni. Dnes si ale uvědomuji, že mi nevzal vůbec nic. Že i ten fotbal si zahraji tady s klukama. To, co teď dělám, mě obohacuje a jsem za to vděčný.
