Lidovky.cz: O co se v organizaci Šafrán dětem snažíte?
Naší misí je doprovázet děti a zprostředkovat terapeutické zážitky především těm v raném věku, které jsou v ústavní péči. Vypadá to jako hloupost, ale v České republice ohrožené dítě mění prostředí mnohokrát – z rodiny do ústavu, z ústavu k dočasným pěstounům a tak dále. Naše péče bere ohled na názor a specifika dítěte. Chceme, aby mu bylo rozuměno, aby se o něm jen nerozhodovalo, a aby se kolem něj tvořilo bezpečné prostředí. To všechno pomůže tomu, aby děti nebyly deprivované, když se předávají pěstounům.
Lidovky.cz: Jak ta péče konkrétně vypadá?
Každý týden vyjíždějí naši pracovníci do ústavního zařízení. Tam už mají vybrané děti, které jdou z nějakého důvodu do našeho programu – například hůř nesou adaptaci na nové prostředí. S jedním dítětem mluvíme zhruba půl hodiny a za tu dobu se vytváří takzvané bezpečné stopy. Představte si, že s někým trávíte čas, pravidelně se scházíte a prožíváte spolu něco hezkého. Pokaždé přitom třeba pijete limonádu. I když se pak už nebudete scházet, kdykoliv budete pak pít limonádu, vzpomenete si na ty hezké chvilky. Přesně to děláme s dětmi. Je to o něco komplikovanější, když mají třeba nějak změněné vnímání – často pracujeme například s postiženými dětmi, které bohužel zůstávají v ústavech nejdéle.
Lidovky.cz: Může tohle dětem předávat člověk, kterého neznají? Nejste v tom koloběhu ústavní péče jen dalšími cizími lidmi, s nimiž se dítě musí setkat?
Opravdu jsme jen další cizí lidé, jedni z mnoha v tom kolosu. My ale nemáme za cíl navazovat to dítě na sebe, vytvářet s ním hlubší vztah jako konkrétní osoby. Soustředíme se na to, že doprovázíme právě to konkrétní jedno dítě a přistupujeme k němu individuálně. Chceme se dívat se na jeho cestu v minulosti i v budoucnosti a tím zprostředkovávat dalším pečujícím kontinuální péči.
Lidovky.cz: Co si z vašeho kontaktu s dítětem pak odnesou budoucí pěstouni?
Vytváříme takzvané „knížky bezpečného kontaktu“, které jim pomohou v porozumění světu konkrétního dítěte. Když pak přechází do jiného prostředí, předáváme to dalším pečujícím, navštěvujeme je. Jako servis je to příjemné i pro ty, kdo to dítě přijímají.
Lidovky.cz: Co se o něm z vaší knihy dozvědí?
Mimo jiné je v nich napsáno o všem, co to dítě má rádo. Co rádo poslouchá, dělá, kdy je v klidu, na co dobře reaguje. Smyslem toho, co děláme, je zklidnit dítě v nepříjemných situacích, jako jsou právě přechody mezi různými prostředími. I když jste dospělý a dobrovolně se stěhujete, tak se trochu bojíte. Natožpak to malé dítě, kterému nikdo nevysvětlí, co se děje, a prožívá stejný stres.
Lidovky.cz: A vaše knížka ukáže lidem, kteří se o dítě starají, jak mu od něj ulehčit.
Přesně tak. Ale kromě té možnosti zklidnění je v tom i úplně pragmatická úroveň. Například do té knížky napíšeme, že děťátko v některých konkrétních stresových situacích hůře vidí, a je lepší, když má brýle, i když normálně bez nich vidí dobře. To jsou informace, které se ne vždycky mezi různými pečujícími předají. Pokud by si pak pečující chtěl s dítětem číst, ukazovat mu obrázky a nevěděl, že má mít brýle, mohl by mít pocit, že dítě to dostatečně nezajímá. V té knížce by naopak nalezl, jaký typ aktivity dítě zná a uklidňuje ho. A takhle je to s mnoha věcmi, které dítěti i pečujícímu dávají v začátcích tvorby jejich vztahu po změně prostředí více bezpečí a klidu.
Lidovky.cz: Jaké jsou další příklady?
Třeba děti znají z předchozí péče vanu, ale ne sprchu. Nebo přijdou k někomu domů a vidí tam úplně jiný způsob stravování. To všechno je pro to dítě stresor: je to spousta drobností, o nichž člověka vůbec nenapadne, že by dítěti mohly pomoct. Ke komfortu mu pomůže i to, když tak, jak bylo zvyklé, dostane ráno kakao do hrnku s krtečkem. A to je ta bezpečná stopa, kterou my předáváme.
Lidovky.cz: Tenhle program je určen jen pro děti zhruba do sedmi let. Proč ne i pro starší?
Tohle je ta přípravná fáze u dětí, které jsou v ústavu a půjdou do náhradní rodiny. Někdy ale pracujeme i se staršími dětmi, zvláště pokud mají nějaké postižení a tomu mladšímu věku odpovídají. U starších chlapců a dívek se snažíme prosazovat, aby i oni samotní o sobě mohli v určitých věcech rozhodovat. Když probíhá odebírání z rodiny nebo přechody mezi různými druhy péče, je to pro dítě zmatek a stres. Přitom i samy děti umí říct, co potřebují: aby s nimi někdo mluvil, vysvětlil jim situaci. Komunikujeme s dítětem tak, aby se cítilo v rámci možností bezpečně.
Lidovky.cz: Jak dlouho s jedním dítětem pracujete?
Pracovat s konkrétními dětmi kontinuálně se nám nedaří. Je to systémový a taky finanční problém. Co můžeme udělat je, že to dítě připravíme na to, aby s ním plynule přecházeli jiní, a asistovat u těch jednotlivých přechodů. Soustředíme se na tu drobnou, jemnou práci. Věnovat se jednomu dítěti mnoho let je pro nás bohužel příliš velké sousto.
Lidovky.cz: Vyzdvihujete také to, že svoje know-how předáváte ostatním. Co to přesně znamená?
Myslím si, že se nám podařilo upozornit na to, že se dítěti a jeho potřebám v krizové situaci tranzitní péče je nutné a možné naslouchat, bez ohledu na věk a postižení. Že je potřeba sledovat, kolikrát mění prostředí, a zdůraznit, že to má nezanedbatelný vliv na jeho psychiku. A jinak naši metodiku předáme každému, kdo o to má zájem a dovede to financovat. Nejčastěji si nás na vzdělávání najímají ústavy, sociální pracovníci, náhradní rodiče a neziskové organizace, ale třeba i přímo kraje.
Lidovky.cz: Máte nějaká data o tom, že to, co děláte, skutečně pomáhá?
Dá se to těžko měřit. Stalo se ale, že v jedné pěstounské rodině se sešly dvě děti z naší péče a další, s nimiž jsme nepracovali. Ti pěstouni nám říkali, že to bylo neuvěřitelné, jak rychle se „naše“ děti adaptovaly na nové prostředí. I když je to těžko kvantifikovatelné, z těchto srovnání víme, že to smysl má.
Lidovky.cz: Vraťme se ještě k těm setkáním s relativně malými dětmi. Jak konkrétně s nimi pracujete?
Zhruba do sedmi let je hrozně důležité si s dítětem hrát. Hra je řečí dítěte, skrz ni vnímá a chápe svět okolo. Nerada bych, aby to vypadalo, že ten, kdo na malé dítě erudovaně mluví, je odborník, a ten, kdo si s ním hraje, ne. Navázat kontakt s takhle malým, například dvouletým, dítětem znamená nechat se jím vést. Vytváříme dítěti jeho osobní kufřík bezpečí, ve kterém je například jeho osobní loutka, léčivá pohádka, polštářek z jeho oblíbeného materiálu, CD s jeho oblíbenými písničkami, olej, se kterým jsme společně pracovali, a podobně. Je plný různých komponentů, které má rádo. Každé malé dítě také vyhledává fyzický kontakt. To samé vlastně dělá instinktivně se svým dítětem každá máma. My jen víme, proč a jak to využít právě v tranzitní péči.
