Dnes o tom, proč je diskriminace fenoménem doby
Minule jsem psal o tom, jak k nám do Brna zavítali tři králové. Tentokrát jich bylo pět. Nikoli králů, ale kanadských expertů. Přišli se poptat, kterak se potýkáme s problémem diskriminace. Kolik takových stížností se u nás sejde, jaké jsou nejčastější důvody a tak dále a tak podobně. Že by to nějak souviselo s naší vízovou povinností při cestě do Kanady, o tom nepadlo ani slovo.
Tak jsme pohovořili. Po našem i po anglicku. Nic jsme nezkrášlovali, statistiky mluví jasně. Takové stížnosti činí jen asi dvě procenta z toho, kvůli čemu se na nás lidé obracejí. Pokud se vůbec o diskriminaci jedná, pak nejčastěji kvůli věku a pohlaví.
Zdáli se být trochu zaskočeni. Jak počtem, tak převažujícími důvody. Jinak ale byli fajn a dobře jsme si popovídali. Když jsme se zdvořile loučili, dovolil jsem si vyjádřit naději, že až se vypravím za kamarádem do Kanady, nebudu už potřebovat vízum. Trochu se zasmáli.
Chtěl jsem ještě hostům popsat některá zvlášť vydařená podání, které stran diskriminace dostáváme, ale pospíchali na další štaci. Tak o nich povím alespoň vám.
Pán žádající o stanovisko, zda nedošlo k diskriminaci, když do pánských sprch ve fitku vjela se svým vozíkem uklízečka. Rozhořčený majitel psa, kterého nechal podle obecní vyhlášky opatřit čipem, ale slevu na poplatku za to zvíře nedostal (nebylo totiž slevit z čeho, neb pán byl od poplatku osvobozen). Muž ozdobený několika tituly, který žádá o zásah proti diskriminaci spočívající v tom, že majitelé jakýchsi karet se vozí městskou dopravou levněji než on. Kartu si ale koupit nehodlá, neboť to odporuje jeho morálním zásadám, o možné ztrátě takové zbytečné věci ani nemluvě. To by snad mohlo stačit, i když by se perel našlo o dost víc.
Diskriminace zdá se být fenoménem doby. Podle frekvence toho slova zřejmě šelma všudypřítomná. Plíží se ulicemi a odněkud na nás skočí. Jenom se nemohu zbavit pochyb, je-li jí skutečně tolik, jako je různých výborů, podvýborů, komisí, sdružení, ochránců, aktivistů, speciálních zákonů a bůhvíčeho ještě. Zda se někam nevytrácí, že pravým smyslem principu rovnosti je odstranění nedůvodných rozdílů v zacházení. Že však tento princip pláče a naříká i tehdy, je-li rovnost dováděna do krajnosti.
Vím, že budu zase peskován, ale nějak se mi nechce řídit se zásadou, že nechceli někdo zůstat sám, musí zuřit se šílenými. Snad sám nejsem. Představuji si, že dnes by páni Voskovec a Werich zapěli třeba takto: „Když ještě diskriminace nebyla, vládla celým širým světem idyla...“
Diskriminační den jsem se rozhodl ukončit nějakým pohlazením. Tak jsem navštívil vnuka. Pochlubil se mi obrázkem, který dostal ve školce ke čtvrtým narozeninám. Dal mu ho Abdulek. Abdulek je černý a jsou prý s Vojtou nejlepší kamarádi. Tak ať jim to vydrží. Bez komisí, bez výborů a podvýborů, bez expertů, bez všelijakých legislativních berliček a věrozvěstů jediných pravd.
***
Nemohu se nějak zbavit pochyb, je-li skutečně diskriminace tolik, kolik je různých podvýborů, komisí, sdružení, ochránců, speciálních zákonů a bůhví čeho všeho ještě, co nás má před ní bránit
O autorovi| PAVEL VARVAŘOVSKÝ, veřejný ochránce práv
