Jaká byla česká literatura 90. let? To se nyní snaží naznačit kniha V souřadnicích volnosti, vlastní odpověď ale hledaly i Lidové noviny.
Vroce 1992 napsal prozaik Jiří Kratochvil esej Obnovení chaosu v české literatuře, v níž mimo jiné ke změně vnímání literatury po listopadu 1989 poznamenává: „Spisovatelské povolání velice rychle spadne na jednu z nejnižších příček společenského žebříčku. Dosud nikdy nebyla česká literatura tak svobodná, jako je dnes. Ale zůstala už jen sama se sebou...“
Ředitel Ústavu pro českou literaturu Pavel Janoušek dodává, že tehdy přestali číst všichni, pro něž šlo o náhradu za politiku. Literatura také jako by ztratila smysl: „Autoři a čtenáři zvyklí především na opoziční roli literatury dlouho nevěděli, o čem vlastně psát, neboť jestliže tradiční rolí literatury je vymezovat se vůči establishmentu, tady se z nedávných opozičníků rodil establishment nový.“
Nicméně 90. léta byla, co se literatury týče, obdobím rovněž velmi bohatým, ba chtělo by se říci překotným. Přehled o něm se nyní pokusili nastínit autoři knihy V souřadnicích volnosti (vydala Academia), která mapuje prozaická, básnická i dramatická díla. My dále zůstaneme ale jen u prózy 90. let.
Egomanské subtilnosti Jak tehdejší próza obstojí ve srovnání s poezií? Podle literárního historika Jiřího Trávníčka měla poezie alespoň zpočátku navrch, neboť se objevilo několik velmi zajímavých autorů - Pavel Kolmačka, Bogdan Trojak, Petr Hruška, Bohdan Chlíbec, Martin Stöhr, Miloš Doležal - i když nakonec zůstalo „pouze“ pár pozoruhodných knih, o silné generaci mluvit nelze. „V próze byly zajímavější spíše všechny návraty nebo odložená vydání věcí, které nemohly vyjít za normalizace či po roce 1948: deníky Jana Zábrany, Kunderova Nesmrtelnost, Vaculíkova kniha Jak se dělá chlapec...“
Podle Pavla Janouška „návrat k zakázané literatuře předchozích desetiletí na počátku 90. let znamenal i to, že se po určitou dobu těžko prosazovali noví autoři a nová díla. ,Současná‘ česká literatura se tak jako skutečně současná plně zkonstituovala až v druhé polovině desetiletí.“ Jiří Trávníček zmiňuje jako přednost prózy 90. let pestrost, ta však sama o sobě ještě nic neznamená: „Jako by chyběla větší odvaha sáhnout si na velká témata a psát o nich z nadhledu, a přesto zaujatě. Píší se egomanské subtilnosti, plané a stále planější experimenty, existenciální etudky, bují postmoderní chytristika, nakladatelé často pouštějí ven polotovary, tedy texty, na nichž se ještě mohlo - mělo - půl roku pracovat. Zažíváme velký úpadek spisovatelského řemesla. Nikdy nebylo psaní prózy v české literatuře tak snadné.“
Ano, v 90. letech se mohl najednou stát spisovatelem i nakladatelem kdokoliv. „Byla to dost gründerská doba, takže mnoho nakladatelů se s tím moc nemazalo, mnozí vlastně ani nevěděli, jaký že proces to je - vydávat knihu. To se týká nejen redaktorské přípravy, ale i úpravy knížek. Dnes by některé z takto vypravených knih působily jako trochu lepší samizdat, “ dodává Jiří Trávníček.
Knižní bujení mělo ale i další důsledky. „Pád cenzury uvolnil prostor nejenom pro kvalitu, ale i pro obrovskou produkci literatury populární nebo chcete-li brakové, která zcela přirozeně přitáhla početné čtenářské vrstvy, ty adresáty, kteří si dříve nedostatek rekreační četby substituovali četbou děl hlásících se k ,vyšším patrům‘ tvorby. Důsledkem bylo, že se zásadně zúžil okruh těch, kteří čtou a potřebují ten typ literatury, jenž je - případně sám sebe deklaruje jako - hodnotný,“ říká Pavel Janoušek. Co nám bylo upíráno Další otázkou týkající se 90. let je, zda čtenáři raději sázeli na prověřená jména, nebo naopak byli natěšeni na hledání autorů nových? Podle Jiřího Trávníčka je skutečnosti blíže spíše první možnost: „Čtenáři šli po Kunderech, Škvoreckých, Havlech, tedy po těch, kteří jim byli předtím upíráni.“
Výjimkou je sice Michal Viewegh, jinak si ale podle literárního historika „střední a mladší generace odbývala návraty do 60. let a mnozí v těchto návratech zamrzli dočista“. Pro Jiřího Trávníčka je tak nejlepší českou prózou 90. let historická kniha Jiřího Kovtuna Tajuplná vražda o případu Leopolda Hilsnera.
Abychom ale zas nepropadali sebemrskačství a zároveň pocitu, že ovzduší 90. let zde bylo výjimečné. Pavel Janoušek upozorňuje: „Kdesi v pozadí jsou navíc ještě obecné trendy, které nesouvisí se specificky českou situací. Mám na mysli globální devalvaci slova, které ztratilo svou posvátnou funkci - vyslovovat jinak nesdělitelné - a také nástup multimédií. Důsledkem těchto procesů je značný pokles prestiže literatury jako specifického druhu vypovídání o světě.“
V souvislosti s novými médii se také mluvívá o výrazném štěpení společnosti. Pavel Janoušek tak není pesimistou ohledně samotné literatury, ale spíše jejího „sdílení“: „Jsem přesvědčen, že i z dnešní doby, stejně jako z tvorby předchozích desetiletí, zůstane v literární paměti nejeden mimořádný tvůrčí čin. Co si jen nejsem jist, je, jak velký bude okruh nositelů této literární paměti, neboť dnešní školní reforma vychází z předpokladu, že se paměť a gramotnost jako takové příliš přeceňují.“
***
Kniha roku LN 1991-2000 1991 Václav Havel: Letní přemítání 1992 Jan Zábrana: Celý život 1993 Milan Kundera: Nesmrtelnost 1994 Ivan Diviš: Teorie spolehlivosti 1995 Vlastimil Třešňák: Klíč je pod rohožkou 1996 Naděžda Mandelštamová: Dvě knihy vzpomínek 1997 Josef Topol: Básně 1998 Ivan M. Jirous: Magorova summa 1999 Ivan Landsmann: Pestré vrstvy Stéphane Courtois a kolektiv: Černá kniha komunismu 2000 Jiří Opelík a kolektiv: Lexikon české literatury Oldřich Král a Karel Šiktanc: Tři nadání
