Od 90. let minulého století se z umění definitivně vytratil pojem stylu. Zmizely i umělecké směry, díky kterým se lze v moderním umění alespoň do 60. let orientovat. Zdá se, jako by díla současných výtvarníků vzájemně nic nespojovalo, někdy těžko hledáme souvislosti i mezi jednotlivými díly jednoho umělce. Jak ukazují práce Gabriela Orozca (*1962), vystavené na umělcově retrospektivě v Tate Modern v Londýně, spojitosti se v jeho tvorbě neprojevují vizuálně, ale spíše v samotném přístupu k tvorbě.
Orozco na počátku 90. let opustil malbu a začal se věnovat instalacím, fotografii a kresbě. Ačkoliv některé jeho objekty připomínají senzační tvorbu generace mladých britských umělců, nikdy nechtěl šokovat nebo bavit. Mezi jeho nejpopulárnější díla patří objekt vytvořený ze Citroënu DS. Ten nechal Orozco podélně rozříznout na tři kusy, prostřední pás odstranil a zbylé smontoval. Vznikl tak podivný speciál pro jednoho, možná reagující na sebezahleděnost dnešní doby.
Ale Orozco svá díla nerad dovádí k jednoznačným významům. Charakteristickým je pro něj spíše rané dílo Bludný kámen z roku 1992. Orozco z plastelíny vytvořil obrovskou kouli, vážící tolik, kolik on sám, a koulel ji po městských ulicích. Při cestě se na ni otiskovaly všechny nerovnosti povrchu, aby se dalším válením zase ztratily. Koule na sebe nabalovala vše, na co při své cestě narazila. Dílo můžeme chápat jako metaforu Orozcova tvůrčího procesu, nebo aspoň paměti, do které se otiskuje vše, s čím se setká. Sám Orozco nemá tradiční ateliér, neustále cestuje po světě a svá díla vytváří přímo na místě, v závislosti na tom, jak ho dané prostředí osloví.
Ke světu okolo si Orozco vybudoval zvláštní citlivost, kterou demonstruje například svými fotografiemi. Ty většinou zachycují náhodné spojení dvou nesouvisejících elementů, které spolu vytvoří novou kvalitu. Pohozené kusy dřeva připomínají domy, odpadky lze vidět jako pozoruhodné sochy, nenápadným přeskupením zboží v regálech samoobsluhy mění umělec obchod v džungli zabydlenou podivnými bytostmi. Jinými slovy, Orozco ukazuje, že i všední život lze číst jako umění. A z podobného poznání vyrůstají i jeho další práce: zkroucená hadice na trávníku vypadá jako čára nějaké obří kresby. Stopy pneumatik, které po sobě zanechal cyklista kroužící po asfaltu s louží vody, jsou vlastně akční malbou.
Orozcovu práci s nalezenými předměty či situacemi lze označit za melancholický konceptualismus. Ke srovnání s jeho britskými generačními souputníky láká i jedno z děl v Tate Modern, lidská lebka s nakreslenou čtvercovou sítí. Zatímco notoricky známá, diamanty posázená lebka od Damiena Hirsta je dekadentně marnivá, ta Orozcova je blíž tradičním symbolům smrtelnosti. Připomíná relikvii, jen obohacenou o předem marnou snahu racionálně zmapovat lidské nebytí. Orozcovy práce jsou spojeny podobným přístupem, metodou poetických asociací. Ty v divákovi vyvolávají i zdánlivě obyčejné věci a situace, které pro něj umělec nalezne nebo opatrně vytvoří. Chce tím změnit naše vnímání reality, naučit nás vidět a chápat proměnlivou magii skutečnosti.
***
Gabriel Orozco
Tate Modern, Londýn, do 25. dubna 2011
