Porážku volby přinesly kdekomu, přiznávám, že při pročítání seznamu odstoupivších vykroužkovaných mě občas jímala škodolibá radost. Svým způsobem na něj ale taky patří skupina lidí, pro něž se zavedl protivný výraz „kulturní fronta“ - osobnosti z uměleckých a intelektuálních kruhů, často blízké Václavu Havlovi. Jejich podpora zeleným moc nepřinesla - strana ve volbách děsivě propadla.
Nechci těm úctyhodným dámám a pánům dělat doktora („Musíte tu porážku pochopit jako příležitost, pane Nováku“), ani jim dávat hraběcí (vzhledem ke kontextu nevolím adjektivum „knížecí“) rady. Ale možná se tomu nakonec nevyhnu. Způsob manifestačního, trochu happeningového politického angažmá je pozůstatek sametové revoluce, pro někoho to může představovat nostalgickou vzpomínku, tradici, již je třeba držet. Jenomže ke slovu se dostávají generace, které tuhle nostalgii necítí a cítit ani nemohou. Svá doporučení ve prospěch zelených tvůrci a další veřejné osobnosti navíc adresovali elektorátu, který si zakládá na tom, že doporučení autorit slepě nenásleduje. Tenhle způsob politického angažmá, zdá se, nepřináší víc než momentální uspokojení angažujících se. Někomu to může stačit. Ti, kdo chtějí dosáhnout víc, by asi měli vymyslet něco nového.
O autorovi| Ondřej Štindl, redaktor LN
