Když před takovými pětatřiceti lety začali u nás na dvoře vyměňovat ty staré kulaté popelnice se zobáčkem na víku, které se naklopené daly cirkusácky přesouvat jako pivní sudy, moc se toho tenkrát vlastně nezměnilo. Nahradil je jeden velký stříbrný kontejner, do kterého šlo sice vlézt, a starší kluci ho dokonce dokázali roztlačit (poněvadž byl na kolečkách), ale nevzpomínám si, že by se tenkrát mluvilo o nějaké společenské revoluci v odpadech. Probírat se kontejnerem chodili stejní lidé jako těmi popelnicemi.
Dneska už nám ale před domem stojí hranaté plastové nádoby obklopené papírovými krabicemi s mnoha cizojazyčnými nápisy, dost často se vedle nich objeví mírně ošlapané boty nebo postarší oblečení a lidé, kteří se těmi odpadky prohrabují, nabízejí nám všem – alespoň podle sociologů z amerického Princetonu – „alternativní ekonomický model, založený na vzájemné potřebě a spolupráci“.
Student, který se na letní stáži v New Yorku věnoval „popelnicovému potápění“ – jak se údajně tento okrajový model společenského chování zvukomalebně nazývá –, přitom zdánlivě neudělal víc, než že si zařídil zajímavé prázdniny: „Na internetu mě zaujala výzva Pojďte se s námi potápět v popelnicích a překvapilo mě, že se této aktivitě v New Yorku věnují také učitelé a státní úředníci středního věku,“ říká jednadvacetiletý Alex Barnard z Arizony, který ovšem – na rozdíl od svých recyklujících kolegů – získal za průkopnické vylíčení jevu na jedné z nejprestižnějších světových univerzit pro rok 2009 stipendium Daniela M. Sachse.
Nemluvil přitom o antiutopistické vizi, odpadlické komuně hippíků 60. let ani o hromadném aktivistickém hnutí, líčil osobní zkušenosti z amerického velkoměsta: „Mnozí z těch lidí chodí do práce, platí nájem, a dokonce jsou i majitelé realit,“ vzpomíná Alex.
Během svého působení v metropoli si stihl vybavit studentský pokoj vyhozeným nábytkem, obléká si nalezené džíny a řadí se k „freeganům“, což má být sloučenina výrazů zdarma a vegan¸a označuje novou odrůdu aktivistů, kteří mají pochopitelně i své webové stránky. Čím se přitom živil? Nerozbalené krabice s těstovinami a cereáliemi nebo plechovky s polévkou (a ještě neprošlým datem spotřeby) nacházel prý Alex se svými kolegy téměř pravidelně a nejčastěji v kontejnerech hned vedle supermarketů.
Netrpěli tak úplně nouzí, z nalezených potravin si vařili, a o 75 balíčků nalezené značkové kávy po 9 dolarech se dokonce rádi rozdělili s bezdomovci v podchodech. „Nejde jim pouze o to, vyčlenit se z konzumní společnosti, freegani vytvářejí nový ekonomický systém, který je namísto nenasytnosti a plýtvání založen na hodnotách, jako je vzájemná potřeba a spolupráce,“ odpozoroval pro svou univerzitní práci Alex.
Jeho princetonská školitelka, docentka Delia Baldassariová, upozorňuje na to, že i přes začlenění do komunity freeganů si její student dokázal zachovat potřebný akademický odstup a nenechal se aplikovanou filozofií městských potápěčů prvoplánově pohltit. „Skutečnost, že se ti lidé rozhodli jídlo si nekupovat, je především symbolická,“ vyvozuje Baldassariová. „Nechtějí změnit svět, pouze nám vysílají určitý signál.“
„Tento alternativní přístup k životu nám všem může ukázat cestu,“ říká Alex na adresu naší postindustriální společnosti, ve které sociologové už léta hovoří o spotřebě pro spotřebu. Alexem zmíněná cesta však nemusí vést k potápění se v popelnicích. Může klidně zahnout k barevným iglú s tříděným odpadem na konci ulice, k bojkotu nových domácích spotřebičů v nákupní arkádě nebo ke střídmější dietě (takže se navíc konečně vejdeme do těch fajnových kalhot po otci). Může nás ale v rámci individuálních možností také inspirovat.
Když se například před sto lety Alexův americký krajan a spisovatel Jack London vydal do nejubožejších slumů kapitalistického Londýna, aby tam sepsal reportáž o čtrnáctihodinové pracovní době, hladu nezaměstnaných a frontách před nehostinnými fabrikami, spával spolu s námezdními dělníky také v zavšivených noclehárnách East Endu. Bývalý tichomořský pirát a čtenář Karla Marxe si přitom ovšem každý třetí den také odskakoval do hotelu za prostěradlem a teplou vodou – což ne úplně bez sebeironie ve svých Lidech z propasti sám také připouští. Ale našel si vlastní niku.
Ani loňský freegan Alex však nevyzní v dnešních médiích pouze jako řadový ideolog a účelový kritik konzumerismu: Když za svou studentskou práci vyhrál stipendium, aby se na Katedře sociální a kulturní antropologie Worcesterské koleje v Oxfordu věnoval dalšímu výzkumu alternativních způsobů života – což konkrétně znamená, že mu v Anglii zaplatí dva roky školného, ubytování a kapesné –, konstatoval arizonský student s čírem na hlavě, že to je „přece slušný obchod, ne?“. A nechal se u jedné z popelnic v kampusu vyfotit.
***
Lidé, kteří se v popelnicích prohrabují odpadky, nabízejí nám podle sociologů z amerického Princetonu alternativní ekonomický model, založený na vzájemné potřebě a spolupráci. Mnozí z nich jsou prý státní úředníci či majitelé realit.
O autorovi| Jan Čáp, redaktor Orientace
