1910–1919: počátek věku extrémů

Jako první zaútočil Nedeljko Čebrinović – bomba minula cíl a vybuchla pod koly následujícího vozu. Potiorek se tím nedal vyvést z míry a povolil, aby František Ferdinand odjel v otevřeném voze navštívit raněné v nemocnici. Navíc špatně instruoval řidiče o trase, takže ten musí v jednom okamžiku zastavit a couvat. Shodou okolností právě před kavárnou, v níž se občerstvuje jeden ze spiklenců – Gavrilo Princip. Zbytek všichni znají. František Ferdinand a jeho žena jsou zastřeleni. O měsíc později vyhlašuje RakouskoUhersko válku Srbsku, jehož tajná služba měla v atentátu prsty. Alianční systémy během několika týdnů zatáhnou do války čtyři evropské mocnosti.

Kdyby Oskar Potiorek pobral více rozumu, k atentátu by nedošlo a 20. století mohlo být věkem pokroku, kultury a míru. Anebo také ne a rivalizující mocnosti by si za několik měsíců či let našly jinou záminku.

Globální a totální

První světová válka byla klíčovou událostí nejen druhého desetiletí, ale celého 20. století. „Válka, která vypukla v roce 1914, změnila v životě Evropy vše: hranice, režimy, naladění myslí i mravy,“ napsal francouzský historik Francois Furet. Nebýt první světové války, nikdo by dnes neznal jména Lenin, Hitler, Mussolini, Stalin.

První světová válka vypukla v době, kdy si mnozí již mysleli, že války zmizely z lidských dějin. Od válek napoleonských, tedy plných sto let, poznala Evropa jen jednu, v níž byly angažovány více než dvě mocnosti – krymskou, v letech 1853–1856. Tato válka se ale brzy změnila ve válku globální a totální. V Evropě zůstaly stranou jen Skandinávie, Nizozemsko, Švýcarsko a Španělsko. Válčilo se ve východní i západní Africe, v Palestině i v Malé Asii. První větší námořní bitva byla vybojována u Falkland v jižním Atlantiku.

Válka byla totální. Mocnosti neusilovaly o nějaké omezené cíle, po jejichž dosažení by byly ochotné uzavřít mír, ale o totální porážku protivníka. Za použití všech prostředků. Civilní obyvatelstvo již nemohlo počítat s ochranou. Německo zahájilo proti Británii neomezenou ponorkovou válku a proti Francii použilo jedovatý plyn. Západní fronta se proměnila v souvislý pás zákopů od Švýcarska po atlantické pobřeží. V tomto ohromném mlýnku na maso přišla Evropa o jednu celou generaci. Jen v bitvě u Verdunu v roce 1916 zahynulo během deseti měsíců na několika desítkách kilometrů čtverečních dohromady na sedm set tisíc Francouzů a Němců a dalších několik milionů bylo raněno.

Apokalypsa první světové války, která bezprostředně stála životy 8–10 milionů lidí (dalších 20–25 milionů lidí zemřelo v letech 1918–1919 při pandemii chřipky) radikalizovala politický život. Ve všech poražených státech propukly revoluce. Stará liberální a sociálně reformní politika byla obviněna z kapitulace před válkou. Do módy se dostala radikální hesla a extremistické požadavky. Všechna evropská totalitní hnutí mají své kořeny ve zkušenosti první světové války.

Vítězství komunismu v Rusku bylo umožněno intrikou německého generálního štábu, který dopravil do Petrohradu Lenina z jeho švýcarského exilu. Za několik měsíců provedli bolševici pod Trockého velením převrat, zmocnili se vlády a vzápětí podepsali s Německem ponižující mír. Německo mohlo všechny síly vrhnout na západní frontu, a nebýt příchodu amerických posil, porazilo by na jaře 1918 Francii. V Rusku se však zrodilo něco nevídaného: výbojná diktatura zaštiťující se univerzalistickou ideologií a reklamující pro sebe právo na světovládu, jejíž expanze podle britského historika Erica Hobsbawma snesla srovnání pouze s šířením islámu v prvním století jeho existence. Za třicet let po Leninově příjezdu do Petrohradu se třetina lidstva ocitla v područí komunismu.

Mír, který vítězové nadiktovali po válce poraženým, nezaručoval stabilitu ani spravedlnost. Bezprostředně vedl k nepokojům a lokálním válkám, vzbudil pocit křivdy a touhu po revanši. Přiměří trvalo jen dvacet let.

Poražení, nebo vítězové?

Přestože většina Čechů bojovala v uniformě poražené monarchie, považovali se nakonec za vítěze. Obratnou politikou exilových předáků Tomáše Masaryka, Edvarda Beneše a Milana R. Štefánika, zásluhou legií bojujících na straně Dohody a všeobecného přesvědčení o „životaneschopnosti“ habsburské mnohonárodní monarchie získali Češi a Slováci vlastní stát. S ním ovšem také německé a maďarské menšiny, které se s jeho existencí odmítaly smířit. V roce 1919 však Češi prožívali euforii ze své nové republiky.