Japonská výstava, nazvaná prostě Alfons Mucha, začala už v dubnu a bude putovat do příštího roku. Její základ tvoří 150 děl japonské sbírky Doi a muzea města Sakai u Ósaky, dnes největší muchovské kolekce na světě. Nadto byla doplněna ještě četnými zápůjčkami z Čech a Francie, v celkovém počtu 120 děl - za účelem prostřídání v instalacích. Je pojata důsledně chronologicky a co do výběru děl je jako vždy velmi důkladně připravena.
Pražská výstava Apoteóza lásky, pořádaná Nadací Mucha, čítá asi třetinu tohoto počtu a skromnější obrazovou instalaci kompenzuje fotografiemi a promítáním filmu o umělcově životě a díle.
Suvenýry prosím prodávejte u kasy Škoda že Obecní dům jako spolupořadatel pražské výstavy neumožnil návštěvníkům nahlédnout do Primátorského sálu. Je autenticky vyzdoben Muchovou nástropní malbou Slovanské svornosti, jež zobrazuje na slavných postavách české minulosti osm občanských ctností. Sál obsahuje i vitráže či závěsy podle Muchova návrhu a dvě Muchovy dekorativní výplňkové malby (panó) nad pohovkami. Výstavě by toto spojení prospělo.
Instalace v pražském Obecním domě volně kombinuje reprodukce s originály. A tím není ani tak míněna fotografie jako příkladně barevná litografie s názvem Květina z roku 1897 - podle popisky tuš a akvarel na papíře, ve skutečnosti možná pouze fotomechanická reprodukce, dokonce snad japonské provenience. Lze namítnout, že u reprodukčního umělce se to tak přísně nebere, ale podle mě patří exponáty bez řádného určení nikoli na stěnu, nýbrž mezi suvenýrové předměty v prodeji u pokladny.
Katalog nekoresponduje plně s obsahem výstavy. Zdá se být variantou sborníku Alfons Mucha, který pod jménem Sarah Mucha editovala manželka Johna Omonda Muchy pro nakladatelství Slovart k distribuci v cizojazyčných mutacích. A konečně japonská kurátorka Tomoko Sato, působící v londýnské galerii Barbican Centra, se jeví být svou koncepcí spíše přítelkyní manželů Johna a Sarah Mucha než skutečnou znalkyní umělcova díla.
Mimochodem, proč má být pražskou kurátorkou Japonka? Že by nějaké trucgesto vůči výstavě v Japonsku, na kterou prioritně poskytly zápůjčku Národní galerie, Galerie hlavního města Prahy, Uměleckoprůmyslové muzeum, Moravská galerie, Muchovo muzeum v Ivančicích na Moravě, Západočeské muzeum v Plzni a další (například Musée d’Orsey a Musée Carnavalet v Paříži či Historické museum v Nantes), kdežto českou výstavu reprezentuje jen rodinná Nadace Mucha a rodinný majetek Mucha Trustu?
Galerijní instituce, které uvedou českou výstavu v Kutné Hoře, Plzni, Ostravě a Liberci, jsou vesměs jiné než ty, jež zapůjčily Muchovo dílo Japoncům, a jejich motivace k oslavám se asi liší - mají zřejmě důvody zviditelnit se doma i v Evropě.
Tehdy spolupráce s Japonci fungovala Rodinná Muchova sbírka, jež se od počátku 70. let vyvíjela v péči Alfonsova syna, spisovatele Jiřího Muchy a jeho přítelkyně Marty Kadlečíkové, měla (až do jejich úmrtí) těsný vztah k vystavované japonské sbírce Doi, později částečně převedené do správy Nadace města Sakai.
Mohu to potvrdit, protože při svém pobytu v Japonsku jsem s nimi dvacet let jazykově spolupracovala na žádost obou stran, pomáhala koncipovat i svými texty v katalozích všechny společné výstavy v letech 1978-1995 až do smrti majitelů sbírek. Tyto výstavy byly rozsahem gigantické, s katalogy na úrovni luxusních monografií. U Muchy mě zajímala role vyjadřovacích médií v pojetí originálu a reprodukce, vztahy mezi jeho malbou a fotografií, nehledě k vlastnímu osudu patriota v cizině. Rovněž pro Japonce byla vzájemná spolupráce chápána jako duchovní, převážně pro vliv dřevořezů Ukiyoe na Muchovu tvorbu v době secese, v pojetí dekorativní kompozice s obrácenou čelní perspektivou, se zdůrazněním obrysových kontur a jemných pastelových tónů.
Majitel japonské sbírky Kimio Doi obdržel v roce 1988 od českého státu ocenění za šíření věhlasu Muchova jména a dobrou spolupráci. Před svou smrtí chtěl vybudovat v městě Takamori (asi 200 kilometrů od Tokia) na ploše třiceti tisíc metrů čtverečních soukromé Muchovo muzeum a postavit navlas stejné buď v Ivančicích, nebo v Praze.
V době totality bylo vzájemné spojení obou sbírek cenné i pro možnost společné kultivace, výměnu informací o aukcích i občasnou konfrontaci děl. Komerční hlediska byla druhotná. Proto také došlo po roce 1995 k rozepři obou stran se soudní dohrou, kterou zavinily podnikatelské záměry českých dědiců.
Mucha... To je umělecký pseudonym? Od roku 1993 John Omond Mucha, prezident Nadace Mucha, založené o rok dříve, postupně převáděl zděděnou sbírku s rodinným majetkem do vlastnictví Mucha Trustu v Lichtenštejnsku. S propojením na komerční Mucha Limited nárokoval autorská práva u všech muzejních akvizic, jejichž vlastnictví mu nepřipadalo doložené. Vznesl i požadavek vrátit sbírku z výstavy v Japonsku v roce 1995 přímo do Lichtenštejnska, čímž přiměl české kurátory prohlásit 58 děl sbírky za národní kulturní památku, aby jim byla zajištěna územní ochrana.
John je britským státním příslušníkem a jeho matka Geraldine přijala českou státní příslušnost poměrně nedávno. Do úmrtí Jiřího Muchy žili oba trvale v Anglii. John Omond Mucha má kromě Muchovy rodiny i rodinu svého zesnulého biologického otce, o níž nikdy nehovoří (na rozdíl od své nevlastní sestry Jarmily Mucha Plockové, jež svého druhého otce Alexandra Plocka velmi ctí). John Omond se v roce 1970 dokonce sám zřekl příjmení Mucha, patrně pro neshody s Jiřím Muchou, který jeho otcovství ani nepopřel, ani nepodpořil. Po jeho smrti se pak v rámci podnikatelského záměru zřekl i dědického podílu ve prospěch své matky a Mucha Trustu a teprve v poslední době se k příjmení Mucha vrátil, asi jako k pseudonymu.
Byl to přitom jeho otec Jiří, kdo na úkor vlastní kariéry třicet let obětavě třídil tisíce Muchových spisů a prací a katalogizoval sbírku pro výstavy od Paříže přes Tokio po USA, čímž v 60. letech přivedl Muchovo takřka zapomenuté dílo opět na výsluní světové slávy. Bez něho by dnes žádná Apoteóza lásky neexistovala.
Výstavu i se Slovanskou epopejí Bylo by vhodné, aby za národní kulturní památku byla prohlášena také Slovanská epopej - rovněž kvůli poskytnutí územní ochrany. Zvláště když Nadace Mucha opět nárokuje jménem rodiny převod toto veledíla do svého majetku.
Jak známo, epopej měla být před časem zapůjčena Japoncům (jiným organizátorům, než je sbírka Doi a město Sakai), ale kvůli odporu Nadace Mucha k zápůjčce nedošlo. Partneři kulturní agentury NHK Promotions uspořádali Muchovu putovní výstavu po Japonsku už v roce 2006, na základě zápůjček z Francie a z našich veřejných sbírek, teď chtěli větší projekt.
Původní japonská sbírka Doi mezitím zbytněla o odkaz švýcarského sběratele Wolfganga T. Svateka, který byl ke sklonku života otevřeným kritikem Nadace Mucha v Praze. S jeho podporou japonští sběratelé uspořádali v roce 2009 výstavu k 70. jubileu umělcova úmrtí. Není tedy ani vyloučeno, že oba subjekty se někdy v letech 2013-2014 spojí, aby uspořádaly další grandiózní výstavu i se Slovanskou epopejí - pokud se u nás její existenční podmínky ustálí.
Autorka, historička umění a kurátorka Galerie kritiků, je předsedkyní Sdružení výtvarných kritiků a teoretiků
VÝSTAVA
ALFONS MUCHA (1860 až
1939): APOTEÓZA LÁSKY
Obecní dům Praha 2. 7. - 30. 9.
Pořadatel Muchova nadace, kurátorka
Tomoko Sato
Katalog nekoresponduje plně s obsahem výstavy. Zdá se být variantou sborníku, který dříve editovala manželka Johna Omonda Muchy. A japonská kurátorka se jeví spíš přítelkyní obou manželů než znalkyní díla Alfonse Muchy.
O autorovi| Vlasta Čiháková Noshiro historička umění
