Nepočítáme-li diplomatické pracovníky, přijeli první Češi do Koreje v dubnu 1952. Dva měsíce předtím rozhodl politický sekretariát ÚV KSČ, že „na pomoc korejskému lidu“ bude do Severní Koreje vyslána mobilní polní nemocnice. Českoslovenští vojenští lékaři a zdravotní sestry (celkem 29 osob) se stali součástí 56. severokorejské odsunové nemocnice. Zpočátku museli operovat a léčit ve velmi svízelných podmínkách. Velitel nemocnice MUDr. Josef Barták líčil koncem dubna situaci v depeši do Prahy: „Nemocnice je etablovaná v několika vesnicích s převážnou většinou chronicky nemocných a raněných. Kapacita lůžková asi 2000 lůžek, jejich rozmístění jednotlivě po domech, obydlích domorodců (nízké budovy z rákosí omítnuté hlínou), uložení nemocných na podlaze kryté rákosovou rohoží s vytápěním tepelnými kanálky v podlaze. Zemljanky pro náš personál zatím ve stavu budování, je zde nedostatek materiálu.“ Lékaři neměli kam složit zdravotnický materiál, přes den bylo okolí nemocnice pravidelně bombardováno. Hygienické poměry charakterizoval Barták jako „dosti neutěšené“. Po roce byla většina personálu vystřídána. Novým velitelem československé skupiny se stal MUDr. Bedřich Placák. Podmínky, ve kterých lékaři pracovali a které se ani po roce nezměnily k lepšímu, podrobně zachytil ve svých Pamětech lékaře: „V létě jsme trpěli horkem a žízní, v zimě chladem a na jaře vlhkem. V dusném, těžko dýchatelném prostředí, v němž bylo více vody než vzduchu, jsme se mátožně potáceli, prádlo a šaty skrznaskrz prosáklé potem a vodou... Voda protékala proudem našimi polozemljankami a smáčela deky... Zle nás soužili komáři, paraziti a průjem.“
V konkurenci polních nemocnic ostatních zemí sovětského bloku si ta československá vedla velmi dobře. Do Koreje také proudila rozsáhlá materiální pomoc: auta, autobusy, nákladní vozy, jízdní kola, obuv, stroje, léčiva a další zboží. Bedřich Placák zaznamenává komickou příhodu, kterou v Koreji zažil jakýsi montér jménem Beroun, jenž měl tu drobnou vadu, že se rychle opil. Po splnění úkolu přijal montéry sám Kim Ir-sen a vydatně si s nimi připíjel. Prý to skončilo tak, že nalitý Beroun objímal severokorejského vůdce, plácal ho po zádech a přitom vykřikoval: „Ty kluku kimirsenská, já tě mám tak rád.“ Druhý den, když se československý velvyslanec za incident omlouval, mávl prý Kim Ir-sen rukou a řekl: „Všichni jsme byli opilí. Sám jsem na cestě domů upadl.“
Akce B
Na počátku roku 1952 začala také přísně tajná příprava personálu pro plánovanou Dozorčí komisi neutrálních států (DKNS), která měla bdít nad dodržováním podmínek příměří, o kterém se jednalo již od července 1951. Sovětský blok do komise nominoval za sever Polsko a Československo, velení vojsk OSN za jih Švýcarsko a Švédsko. Přípravu tří set účastníků, mezi nimiž byli nejen diplomaté a tlumočníci, ale také řidiči, spojaři, kuchaři a strážní, zajišťoval tajný „útvar 9999“. V materiálech ministerstva národní obrany se v souvislosti s přípravou mluví také o „Akci B“, přičemž kódové písmeno bylo odvozeno od jména prvního velitele československé delegace, generála Františka Bureše. Instruktáž začala 1. května 1952 na Komorním Hrádku v Posázaví. Zvláštností akce bylo, že do Koreje neměli odjet jen dobře prokádrovaní důstojníci z povolání, ale také vojáci základní služby a záložáci povolaní na mimořádné cvičení. „Jste soustředěni pro určitý důležitý úkol, který vám bude oznámen později. Zatím o tom nemluvte ani se nesnažte dohadovat cíl svého poslání,“ tak byl vojákům ze všech koutů republiky popsán důvod jejich školení. Tajemství se však mezi školenými dlouho neudrželo. Podle Kroniky DKNS, jejímž autorem byl voják Jan Peč, se vše provalilo takto: „Jeden důstojník, vědom si jako dobrý voják toho, že nesmí vědět, co nemá vědět, odpověděl na přímý dotaz: Já nevím, ale naši řidiči říkají, že pojedeme do Koreje.“
Kroniku DKNS a další dobové dokumenty shromáždil nyní publicista Alexej Švamberk v rámci unikátního projektu financovaného ministerstvem zahraničních věcí. Švamberkovi se podařilo najít a vyzpovídat dvě desítky bývalých účastníků mise DKNS, získat a digitalizovat jejich archivy, a to včetně unikátních fotografií, které zde otiskujeme vůbec poprvé. „Do projektu jsem se pustil z ryze osobních důvodů, můj otec působil jako překladatel v DKNS v letech 1954 a 1955,“ říká Alexej Švamberk. Během několik let trvajícího výzkumu našel úplné poklady: „Nejvíc mě překvapilo, když jsem u dvou lidí narazil na osmimilimetrové filmy. Jenže překvapující bylo už to, kolik lidí mělo doma velký počet fotografií – a často velmi kvalitních,“ říká Švamberk.
Šest krys
Příměří mezi znepřátelenými stranami bylo podepsáno 27. července 1953. Členové československé části dozorčí komise – přesně 384 osob – postupně přicestovali vlaky přes Sovětský svaz. O několik týdnů později přijeli také členové Repatriační komise neutrálních států, která byla složena z občanů stejných států jako komise dozorčí, pouze zde navíc byli zástupci Indie. Československý personál se musel od počátku potýkat s podobnými problémy, jaké znali lékaři z polní nemocnice. Generál Bureš psal v listopadu 1953 do Prahy: „Přišli jsme do skutečně špatných ubytovacích podmínek, které postupně dáváme do pořádku. Například v domě, kde jsem sám ubytován, chytil jsem už 6 krys přímo v pokoji. A to je nejzachovalejší domek v celém Kesongu. Okna a dveře buď vůbec nejsou, nebo netěsní. Zdejší domky, pokud některé vůbec existují, vypadají podobně, jak jsme dříve mohli vidět na Slovensku v cikánských osadách.“
Také kontrola podmínek příměří byla dost komplikovaná – vzhledem k tomu, že „neutrální“ státy v komisi hájily urputně zájmy té strany, která je nominovala. Podle řady svědectví, které shromáždil Alexej Švamberk, připravovali Američané Čechoslovákům nejrůznější schválnosti, na jihu se proti jejich přítomnosti pravidelně konaly demonstrace s hesly jako „Rudí špioni, táhněte domů“ a bylo zaznamenáno i několik incidentů: střelba na vojáky nebo vhození granátu do ubikace.
Pod vlivem dobové propagandy byli navíc všichni českoslovenští členové stejně jako lékaři z polní nemocnice pevně přesvědčeni, že válku zahájila Jižní Korea spolu s Američany, o jejichž zvěrstvech – sever byl víceméně srovnán se zemí americkým kobercovým bombardováním – se mohli dennodenně přesvědčovat.
Diplomat Mečislav Jablonský ve Švamberkově projektu vzpomíná: „Zpočátku to celkem šlo, první týdny, dá se říct možná několik měsíců, byla práce docela normální… Potom se tam ovšem začaly projevovat protiklady mezi severem a jihem, obě strany si dělaly naschvály. Američani po nás chtěli, abychom kontrolovali na severu věci, který byly velmi citlivé pro Korejce a Číňany, a ti zase po nás chtěli, abychom podobné věci dělali na jihu. V tom byl problém, protože požadavky na sever jsme zablokovali v komisi my s Poláky, a co šlo na jih, zablokovali zase Švédové a Švýcaři na žádost Američanů.“ Ještě vážnější problémy měla repatriační komise, která řešila problémy zajatců a uprchlíků. Její člen Zdeněk Nejedlý vzpomíná na ukrutnosti, které se děly na jihu v zajateckých táborech: „Nikdo ze zajatců se neodvážil, aby před svými spoluzajatci řekl, že se chce vrátit. Pokud na to některým přišli, tak je – to se nedá jinak nazvat – umordovali. Zabili je, rozsekali na kousky a ve výkalech je vyváželi někam do hnoje.“
Nesmrtelná komise
Zatímco repatriační komise skončila podle plánu svou činnost 21. února 1954, Dozorčí komise neutrálních států existuje dodnes. Provizorní stav příměří, které bylo sjednáno s perspektivou regulérní mírové smlouvy uzavřené do několika měsíců, trvá již bezmála 57 let. Československo do DKNS vysílalo své zástupce do roku 1992. Po rozdělení státu přešlo členství v komisi na Českou republiku, což ale Severní Korea neuznala. Přestože české následnictví v komisi uznali i další signatáři, Česko akceptovalo, že není na akce DKNS zváno. „V současné době ministerstvo zahraničí pracuje na důkladné analýze postavení ČR v DKNS,“ říká náměstek ministra Hynek Kmoníček.
Československá polní nemocnice se po válce proměnila v nemocnici civilní a přesunula se do přístavního města Čchongdžin. Do konce roku 1956, kdy byla předána do korejských rukou, v ní čeští lékaři provedli 12 596 operací. Vystřídalo se tu 177 československých zdravotníků a čeští lékaři zde působili až do roku 1960. Po roce 1989 byly českými úřady vyšetřovány fámy, že českoslovenští lékaři prováděli v Koreji pokusy na amerických zajatcích, které v Americe rozšířil uprchlý generál Jan Šejna. Nic, co by alespoň vzdáleně dokládalo existenci podobných praktik, se však z archivních dokumentů ani výslechy žijících svědků nezjistilo.
Pro stovky Čechů byl pobyt v Koreji neopakovatelným životním zážitkem. Materiál, který zde pořídili, bude mít podle českého velvyslance v Soulu Jaroslava Olši jr. význam i pro „novou“ Severní Koreu. „V té době se málokdo mohl volně pohybovat, a ještě při tom fotit,“ říká Olša. „Shromážděné materiály mají velkou hodnotu pro poznání života na severu i jihu Koreje těsně po skončení války.“ ?
O autorovi| Petr Zídek, redaktor LN petr.zidek@lidovky.cz
