Začátek předznamenává scénář dalších dnů. Davy návštěvníků před branami pavilonu po celý víkend neopadají. Navzdory tomu, že otevírací doba je nafouklá na maximum: začíná se v půl desáté ráno a končí až před jedenáctou večer. „Dopoledne se zde vystřídá za hodinu tři tisíce lidí, k večeru frekvence návštěvníků klesá pod tisícovku, všichni setrvají v průměru tak patnáct minut,“ vypočítává Potužník.
Hostesky, které mají na starosti vítání návštěvníků, se tak prakticky nezastaví. Frenetické tempo se trochu zklidňuje jen v pozdních večerních hodinách. Hned v sobotu, tedy první možný den si českou výstavu nenechalo ujít přes třicet pět tisíc lidí. To je mnohem více, než organizátoři čekali.
„Předčilo to všechna očekávání,“ komentoval nával generální komisař české účasti Pavel Antonín Stehlík. „Ostatní pavilony dělají špunty, dovnitř pustí omezený počet lidí, takže se před nimi dělají fronty. U nás mohou lidé přijít volně k tomu, co je zajímá, a stejně volně odejít. Fronta neustále postupuje, lidi to tolik neotráví,“ hledá důvody oblíbenosti Potužník.
A svou roli hraje prý i to, že mnohé z exponátů jsou interaktivní. Dobře na lidi třeba zabírá, že mohou namluvit svůj vzkaz Čechům, jejž organizátoři posléze zavěsí na webové stránky. „Natáčejí rozpustilé až kulturně analytické vzkazy, někdo se tímto způsobem obrací na přátele v Česku,“ popisuje Potužník.
Velkým lákadlem je rovněž let nad českou krajinou v kokpitu českého ultralightu Sting či česká hospoda. Dovoz surovin sice v minulých týdnech komplikovala činnost islandské sopky, nyní už je ale kuchyně plně vybavená. „V životě jsem nejedla bramboráky, tak jsem je zkusila. A k tomu si dala i vaše pivo, je výborné,“ pochvalovala si českou gastronomii mladá Číňanka, jedna z celkem pěti set hostů, kteří restauraci navštívili.
Zřejmě největší věhlas však stánku s českou vlajkou zajistily bronzové plakety ze sochy Jana Nepomuckého na Karlově mostě, kterých se turisté v Praze dotýkají pro štěstí. „Traduje se, že do českého pavilonu se chodí pro štěstí,“ chlubí se Potužník.
