Osmnáct měsíců kontinuální kampaně je, exotickým výrazem řečeno, overkill.
Představa brzké volební účasti v tuhle chvíli asi na moc lidí nepůsobí zrovna přitažlivě. Měl bych proto hezký konstruktivní návrh:
Volební akt asociuje školu – přinejmenším ve městech člověk jde ty lístky hodit právě tam. V jistém smyslu je to logické, v pátek navečer a v sobotu přes den tam bývá volno, škola má u vchodu pověšený státní znak, dostatečnou zásobu vlajek, ze zdí tříd většinou shlíží přísným zrakem pan prezident. Stačí projít hlavním vchodem – a člověk se stane ostražitějším, kontroluje, zda jeho zevnějšek odpovídá převládající představě slušnosti, nebo sbírá vnitřní sílu nasadit výraz netečného hráče pokeru, až se do něj nějaká autoritou obdařená figura pustí kvůli znečištěné obuvi. Projde chodbou, jejíž charakteristické echo ho vrátí do dob, kdy je slýchával každý den, aby mu připomnělo, že chce být někde úplně jinde, než právě tehdy byl. Po vstupu do volební místnosti ho uvítají přísné pohledy volební komise. V nitru trochu hrkne a rozběhnou se otázky: Mám občanku? Bude jim ta moje občanka připadat dost hezká? Budou mě zkoušet? Pamatuju si rodná čísla potomků? Až doposud jsem v tom ohledu měl štěstí, ale stejně... Pak přijde chvilka napětí – hledání jména ve voličském seznamu, trnu, abych kvůli nějakému administrativnímu nedopatření nebyl považován za podvodníka. A nakonec trpké přiznání – je to skutečně tak, volební lístky s sebou nemám. Pak už jenom zbývá projevit svou svobodnou vůli jako pravý suverén a zdrhat, až se práší za patama.
V Británii se – alespoň v menších městech – docela často volí v hospodách. Třeba i proto je ten jejich parlament někdy docela zábavný. Už jenom ta jména... Věřím, že jít volit do Severní hvězdy je jiná káva než činit tak v budově ZŠ Frézovací. Mít akt volby spojený s místem, kam člověk chodí rád, protože je tam ve společenství, v němž mu je dobře, může tam naplno otevřít stavidla fantazie. A ne tam, kde byl zvyklý odříkávat, co chtěli slyšet jiní. ?
