Kvůli atentátníkovi Josefu Šoupalovi vznikl zákon na ochranu republiky a speciální státní soud.
Ve vězení vrah strávil 20 let. Před státním soudem toho Josef Šoupal 4. července 1923 mnoho nenamluvil. A to parlament zřídil státní soud vlastně jen kvůli němu. Mladý atentátník nikterak nepopíral, že na ministra financí Aloise Rašína ze svého browningu dvakrát vystřelil, vraždit prý ale nechtěl. Na konci dne ho přesto soud uznal vinným úkladnou vraždou a poslal jej na 18 let za mříže.
Na Rašína si devatenáctiletý anarchokomunista počíhal ráno 5. ledna 1923 před jeho domem v pražské Žitné ulici. Když chtěl ministr nastoupit do přistaveného auta, sundal vrah rukavici a zezadu na něj dvakrát vypálil. První kule Rašínovi roztříštila míchu, druhá padajícímu politikovi neškodně proletěla mezi tělem a rukou. Vraždu z bezprostřední blízkosti sledoval číšník Josef Švitorka, který pak také policii ukázal průjezd, kam vrah zaběhl. Sám střelec již nedělal žádných potíží a dobrovolně se vydal revírnímu inspektorovi Františku Panuškovi.
Úřady chvíli zvažovaly možnost, že by atentát proti tvrdému a levicí nenáviděnému Rašínovi mohl být částí širšího komunistického spiknutí. To se ale nikdy neprokázalo už proto, že Šoupal takovou možnost odmítl a tvrdil, že se se stranou rozešel již před rokem kvůli rozdílným názorům na „individuální akci“.
Ochrnutý Rašín mezitím bojoval o život a vyšetřujícímu soudci řekl jen tolik, že slyšel dvě rány a pak se skácel. Otrava krve ho zabila 18. února, měsíc poté parlament kvůli atentátu schválil zákon na ochranu republiky a zřídil speciální státní soud, jehož se pojišťovací agent Šoupal z Německého (dnes Havlíčkova) Brodu stal prvým „zákazníkem“.
Ve stínu mocnáře Státní soud pod vedením Josefa Růžičky zasedl v porotní síni dnešního Městského soudu v Praze 4. července v devět hodin ráno. Na jednání shlížela zahalená socha posledního císaře, což Lidové noviny označily pět let po rozpadu monarchie za „memento úřední liknavosti“.
Stejné noviny Šoupala popsaly jako tuctového výrostka a maloměstského elegánka, „učesaného podle biografických hrdinů“ a oblečeného do hnědého saka s rudým kapesníčkem v náprsní kapse. Tuctového prý natolik, že jej kreslíři nebyli schopni vůbec vystihnout: „Kulaté, polodětské tváře jsou bez jakéhokoliv dalšího výrazu.“ Státní zástupce Prouza nejdříve četl asi 40 minut obžalobu, pak došlo na Šoupalův výslech. Růžička se jej nejprve zeptal, jestli cítí vinu. „Vinným nejsem v žádném směru,“ odvětil Šoupal a chtěl přečíst své prohlášení. To mu předseda senátu neumožnil a Šoupal pak prohlásil: „Před tímto výjimečným soudem naprosto mluviti nebudu. Neuznávám platnost reakčního zákona.“ Tím sice veškerá Šoupalova výpověď skončila, Růžička však vzápětí přečetl protokol jeho výslechu před vyšetřujícím soudcem ze 7. ledna.
V něm Šoupal tvrdil, že vraždit v žádném případě nechtěl. Rašína hodlal prý jen zastrašit a vyřadit z politického života. Mířil prý proto na záda a druhou ránu umístil naschvál mimo: „Kdybych byl chtěl Rašína usmrtiti, byl bych mířil na hlavu nebo na srdce. Má ruka byla pevná.“ Už vyšetřující soudce však Šoupala konfrontoval s inspektorem Panuškou. A ten vrahovi do očí řekl, že hned po dopadení mluvil jinak, když vzdorně prohlásil, že „to udělal z přesvědčení“ a že „chtěl pana ministra zastřeliti již 11. prosince, ale nějaká paní mu to překazila“. Na to Šoupal odvětil, že si to již nepamatuje.
Změnu Šoupalova postoje potvrdil před státním soudem i policejní rada Josef Vaňásek, který Šoupala vyslechl ještě před vyšetřujícím soudcem. Vrah prý nad každým slovem přemýšlel a sám dobrovolně používal slova jako – „zavražditi, zastřeliti, usmrtiti“.
V půl jedné soudce líčení přerušil a pokračovalo se po tříhodinové pauze na oběd. Na řadu přišli další svědci, mezi nimi i bankovní úředník a národní demokrat Václav Sláma. Tomu se Šoupal minulý rok v říjnu chlubil browningem, který nedávno zakoupil za vypůjčených 380 korun. Oba mladíci pak stříleli do reklamního plakátu. Sláma se netrefil, kdežto Šoupal ano, což prý komentoval slovy: „Takhle kdyby to byl dr. Rašín, projelo by mu to hlavou.“
Před Růžičku pak předstoupilo několik Šoupalových známých z Německého Brodu – většinou mladých radikálních komunistů. Někteří z nich připustili, že s nimi Šoupal o akci dopředu mluvil, a několik z nich pak kvůli tomu dostalo za nadržování zločinu drobné tresty.
Temnice a půst Ve své závěrečné řeči označil žalobce Prouza vraha za nevyzrálého zbabělce a navrhl mu přísný trest podle zákona na ochranu republiky. Dostalo se mu za to od obecenstva takového potlesku, že předseda musil pohrozit vyklizením soudní síně.
Slovo pak dostal Šoupal, který poznamenal, že „úmysl zabít neměl“, a označil za nesmysl, že je retroaktivně souzen podle zákona na ochranu republiky. To Růžička odmítl a předal slovo advokátu Blehovi.
Ten mluvil o těžkém životě mladého vraha, tvrdil, že si browning koupil jen náhodou, a nakonec přečetl i Šoupalovo prve odmítnuté prohlášení. „Stal jsem se nástrojem osudu a nestydím se za to. Nechtěl jsem zabíti Rašína, chtěl jsem zabíti Živnostenskou banku. Mířil jsem na člověka, jenž šel tvrdě přes lidské hoře a slzy, ale chtěl jsem zasáhnout to, co representovalo kapitalismus, rdousící tisíce mých bratří,“ stálo v patetickém textu.
Síla okamžiku tehdy vraha dohnala málem až k pláči, což Národní listy popsaly takto: „Když obhájce dočetl, Šoupal seděl světecky nehybně jako vítěz a snivě jako dívka, maje oči plny slz.“
Přesně v 18:52 se soud odebral k poradě a verdikt vynesl v osm hodin deset minut. Šoupal kupodivu nedostal trest podle zákona na ochranu republiky, ale podle starého trestního zákoníku, takže horní sazba byla „jen“ 20 let. Růžička odmítl Šoupalovu obhajobu, že nechtěl zabít, a uložil mu osmnáctiletý trest za úkladnou vraždu, který navíc zpřísnil čtvrtletním půstem a každoroční temnicí, která měla přijít vždy v den výročí vraždy.
Život po životě Kvůli vzpurnosti ovšem Šoupal strávil za mřížemi rovných 20 let a na svobodu se dostal až v roce 1943. Přejmenoval se na Josefa Pravdu, oženil se a po válce žil v Sudetech. Cítil se zneuznaný a nejvíce ze všeho ho prý mrzelo, že mu soudruzi nevrátili stranickou legitimaci. Ještě před svou smrtí v roce 1959 rozepsal satirické paměti, ve kterých podle publicisty Miroslava Šišky dodatečně potvrdil, že šlo opravdu o širší spiknutí radikálů z Německého Brodu v čele s tehdy šestapadesátiletým Teodorem Eislerem. Šoupal si prý vraždu vylosoval již 29. září 1922 a z KSČ vystoupil jen proto, aby ji nediskreditoval.
***
Stal jsem se nástrojem osudu. Nechtěl jsem zabíti Rašína, chtěl jsem zabíti Živnobanku. Mířil jsem na člověka, ale chtěl jsem zasáhnout kapitalismus.
