Rozhovor s herečkou Evou Salzmannovou byl pro mě velmi osvěžující, jako jízda na vysoké mořské vlně. Hlavně proto, že to je osobnost, která si zaslouží publicitu, i když se na nás nedívá z každého seriálu v hlavním vysílacím čase. Oceňuji na ní i to, že učí na DAMU – od dob Miloše Nedbala se o pedagozích herectví moc nemluví a je to nespravedlivé. Vždyť někdo ty nové Vojtěchy Dyky, Pavly Beretové a ostatní mladé členy Národního divadla přece vychovává, tyhle talenty jistě nevyrůstají samy od sebe.
Jedna věc mi ale v rozhovoru trochu vadila: to věčné relativizování viny protektorátního prezidenta Emila Háchy. Do divadla chodím pravidelně, a tak mám pocit, že relativizovat historii je v současné době na českém jevišti móda: Divadlo Komedie se v monolozích Goebbels / Baarová snaží polidštit tvář říšského ministra propagandy, ve Švandově divadle se hrají Peníze pro Hitlera, kde úspěšný židovský podnikatel nosí (zcela nesmyslně!) svastiku na rukávu. Rozumím dramatikům i inscenátorům, že chtějí nastavit zrcadlo historii, kterou u nás často manipulovala komunistická propaganda, ale myslím, že ve svém volném přístupu k historii zacházejí až příliš daleko. Jedna věc je snažit se historii znovu vyložit – a druhá je manipulovat ji tak, aby byla mediálně líbivá. Obávám se, že tohle se stalo u inscenace Historický monolog, které váš rozhovor s Evou Salzmannovou věnoval tolik prostoru.
O autorovi| Mgr. Karolína Hrdá, Praha
