Je to právě dvacet let, kdy Češky mohly odhodit Burdu v dál a pořídit si oblečení, které je nejen hřeje, ale taky jim sluší. Už mnohem dřív jsme ale všichni věděli, že Francouzky mají módu v krvi a šik budou i v pytli od brambor, že Italky nosí krásně barevné elegantní šaty a kostýmky přesně do padesáti, kdy se z nich bůhvíproč navždy stanou černé italské vdovy, a to včetně šátku na hlavě, že Španělky jsou dodnes, zřejmě kvůli Carmen, ochotny oblékat cokoli s dostatečným množstvím volánů a že Němky sice i v reálu vypadají „jako od Neckermanna“, ale že onen Neckermann je vlastně trochu nuda.
Pro experiment, zda se národnost stále ještě dá určit podle oblečení, jsem zvolila čtyři města: Barcelonu, Paříž, Milán a Mnichov. Všechna z nich jsem objela v rozmezí čtyř dní, abych se vyhnula možnosti, že v některých ročních obdobích na módu lidé kašlou (ano, hnusná zimo, mám na mysli tebe a všemožné vrstvy, které na sebe z důvodu přežití jednoduše musíme motat).
A připomínám, že se rozhodně nemám v úmyslu dopustit hlubokého rozboru stran stylu evropských módních návrhářů. V otázce haute couture je totiž národnost vedlejší: Jean-Paul Gaultier je rozpoznatelný bez ohledu na to, že je Francouz, stejně jako je tomu u Valentina nebo Balenciagy. Pro potřeby tohoto testu mě zajímá street wear, tedy móda, ve které se každý den pohybujeme na ulici.
Španělsko: barevné punčochy První den jsem přistála v Barceloně. Španělsko bylo vždycky synonymem superženského oblékání: velké volány, hluboké výstřihy, intenzivní barvy. V jistém druhu výstřednosti jedou i Španělky roku 2009 – jen volány zaměnily za nepochopitelně kombinované vzory, legendární výstřihy za vrstvená trika a rozhodně nosí z celé Evropy ty nejbarevnější punčochy. Ale jinak je můj dojem z barcelonské ulice velmi střízlivý, rozhodně tu neběhají žádné Carmen. Za pozornost stojí snad jen fakt, že obrovské černé brýle se tu nosí už i v interiérech. (Ale možná jsem jen seděla v kavárně plné celebrit.) Německo: Neckermann a H&M Druhý den následoval Mnichov. Původně jsem měla v úmyslu přistát v Berlíně, jenže ten se za poslední roky stal snad nejméně německým městem: podobně jako v 60. letech je nyní adresou, kde je populární bydlet. Mnichov mi proto připadal mnohem případnější.
A jak to tedy v Mnichově vypadá? Ženy nad padesát stále vypadají jako od Neckermanna. Mají vzorně foukané vlny, vzorně žehlené sukně ve vzorné délce na kolena, vzorné pláště se správným límcem a vůbec jsou takové německy dokonalé. Ani jedno utíkající oko, ani jedna chybka, ale taky žádná legrace. To mladší generace je trochu zábavnější – minimálně tím, že si občas ozdobí triko nějakým mírotvorným nebo láskyplným poselstvím vyšitým pomocí zlatých nebo stříbrných flitrů. Ve většině případů mám ale stejný dojem jako v Barceloně, tedy „máme háemko a to nám na celou kreativitu stačí“.
Itálie: jako z časopisů Třetí den jsem pokračovala Milánem. Italské černé vdovy šátkařky jsem nepotkala (pamatuju si, že i tady bývaly!), zato díky D-magazine (legendárnímu outletu, kde se nakupují dobré značky za třetinové ceny) vypadají ženy v Miláně většinou jako z lesklých časopisů.
Paříž: víc Adidas než Chanel Den čtvrtý, ten v Paříži, jsem si naordinovala za odměnu. Hloupé na této volbě bylo snad jen to, že v Paříži už moc Francouzů nežije – a co se týče stávajícího obyvatelstva, to s francouzskou elegancí nemá moc společného. Tytam jsou štíhlé krasavice cupitající na jehlách po dlažbě... Paříž je teď víc Adidas než Chanel.
Pozitivní na celé věci je, že Češky vypadají v porovnání se zeměmi s nepřerušenou módní tradicí dobře. Myslím tím, že se obecně oblékají s vkusem, citem a až na výjimky nejsou nesoudně in nebo neomluvitelně out. (Bohužel, osoby v šusťáku a s ledvinkou připnutou pod tlustým pupkem existují stále, podobně jako nosiče džínových bund s výšivkou přes celá záda. Proč, to nevím, naštěstí je to ryze mužská věc.)
Co je ovšem ku škodě věci, že jsme si to nezajistily samy svým náhle se vyloupnuvším módním talentem, ale spíš tím, že všechny ty řetězce, kde se dobře a levně obléká, už jsou nějaký ten pátek i tady.
A co je tedy výsledkem mého módního pátrání? Co se módy týče, ještě z nás nejsou úplně eurolidi, i když ty opravdu jedinečné rozdíly se už setřely (z tohoto tvrzení vyjímám německy dokonalé kostýmkářky). Uvážíme-li ale rychlost rozpínání mezinárodních módních řetězců, je jen otázkou času, za jak dlouho budeme všichni úplně stejní. Nakonec mi budou chybět i ty italské vdovy. Španělské volány už mi chybí.
***
Dobrá zpráva je, že novodobé Evropě to prakticky bez výjimky sluší. Ale sluší jí to bohužel tak nějak stejně.
