Na jednu takovou schůzku byl krátce po revoluci pozván i Václav Havel. A kromě toho, že šlo o vážnou věc, měla schůzka, jak se Havlovi tenkrát často stávalo, i humornou stránku.
Schůzka, na kterou tehdy Havla doprovodil Stanislav Milota, je popsána ve vzpomínkové knize Milotovy manželky, herečky Vlasty Chramostové. Milota byl vybaven malým diktafonem, který krátce předtím obdržel od Františka Janoucha a ještě neměl čas ho řádně vyzkoušet v praxi. Právě diktafon se stal v situaci, kdy bylo třeba narychlo odjet na tajnou schůzku do konspiračního bytu v pražské Mánesové ulici, zdrojem problému.
O čem se Havel s vyslanci KGB bavil, není přesně zaznamenáno. Milota si podle vzpomínek své ženy pamatuje hlavně Havlovo často opakované „eto naše dělo“ (to je naše věc), kterým odpovídal na dotazy Rusů. Obecně se řeč točila kolem vývoje vztahů mezi Československem a Sovětským svazem. Rusy například zajímalo, zda budou nové politické procesy.
Pak přišla Milotova chvíle, přesněji řečeno chvíle diktafonu ukrytého v kapse jeho bundy. „Nahrávadlo stačilo na půl hodiny. Najednou zaznělo zpod bundy hlasité píííp, píííp a červené světélko, které se rozsvítilo, upoutalo pozornost všech. Pohledy. Vteřina,“ vzpomíná ve své knize Vlasta Chramostová.
Stanislav Milota ovšem vyřešil ožehavou situaci s klidem. „Standa pohotově poodhrnul okraj bundy a jako do mikrofonu řekl spěšně: Ano, ano, už jdu. A vypadl z místnosti jako cukrář,“ píše Chramostová.
Agenti KGB zůstali v klidu.
