Mezi nejzajímavější části Havlova svědectví patří pasáž, v níž popisuje svou „tajnou“ dohodu s Mariánem Čalfou. Tehdejší předseda federální vlády, který po abdikaci Gustáva Husáka vykonával také funkci prezidenta, nabídl vůdci opozice rychlé a hladké zvolení prezidentem výměnou za podržení ve funkci předsedy vlády. Havel doslova říká: Čalfa „počítal víceméně, že novým prezidentem budu já, a dalo by se říct, že on jakýmsi způsobem navrhl, že on ze své strany udělá vše, abych já mohl být prezidentem, a předpokládal přitom zároveň, že já ho podržím jako toho premiéra“. Tehdejší prezident zároveň dodává, „aby to nebylo špatně pochopeno“, že tato dohoda neměla „charakter jakéhokoliv komplotu jednotlivců“.
Dohoda učiněná v polovině prosince 1989 v budově předsednictva vlády při rozhovoru mezi čtyřma očima mezi Čalfou a Havlem měla klíčový význam pro hladké předání moci tehdejší opozici. Čalfa zajistil, že komunističtí poslanci zvolili 29. prosince Václava Havla prezidentem. Sám si pak podržel funkci federálního premiéra až do léta 1992.
Havel byl při výslechu před komisí dotazován také na spikleneckou teorii Miroslava Dolejšího, která viděla za 17. listopadem komplot zednářů, Židů, KGB, StB, CIA a Charty.
Pokračování na straně 4 Výňatek z dosud nezveřejněného výslechu Václava Havla vyšetřovací komisí rovněž na straně 4
Dokončení ze strany 1
Havel: S Čalfou nešlo o komplot
Podle Havla autor „operuje s některými dílčími pravdivými údaji, které jsou různě překrouceny a zakomponovány do jiných souvislostí“. „Pravda je, že Dobrovský je Žid, Dienstbier je Žid. To ještě neznamená, že Charta je spiknutí Židů.“ Stejně tak odmítá, že by byl zednářem.
Přestože Havel podával své svědectví s odstupem necelých šestnácti měsíců od událostí, mnohé si již nedokázal vybavit. Nepamatoval si např., zda 18. listopadu jel z Hrádečku do Prahy sám, nebo jej někdo vezl. Jako „nesmysl“ však odmítá jednu z konspiračních teorií, že byl do Prahy kýmsi přivezen úmyslně.
Zásah na Národní třídě vedl již 29. listopadu 1989 k ustavení „Společné komise Federálního shromáždění a České národní rady pro dohled na vyšetření událostí ze dne 17. listopadu 1989 v Praze“. V této komisi, neoficiálně nazvané podle jejího předsedy, poslance za KSČ Jozefa Stanka, zastupovalo opozici jen několik studentů. Stankova komise vyslechla 91 osob a v květnu 1990 předložila Federálnímu shromáždění závěrečnou zprávu.
V září 1990 byla ustavena „Vyšetřovací komise FS pro objasnění událostí 17. listopadu 1989“. Na rozdíl od Stankovy komise, měla tato, nazývaná podle svého předsedy Jiřího Rumla, již pravomoci orgánu činného v trestním řízení. Komise vyslechla 279 svědků a shromáždila materiál v rozsahu 32 897 stran psaného textu. Svou zprávu předložila Federálnímu shromáždění 30. ledna 1992.
Ačkoliv ani jedna z komisí nezjistila o pozadí 17. listopadu nic převratného, jsou shromážděná svědectví a další dokumenty významným pramenem pro dějiny československé opozice a dění v mocenských a represivních složkách komunistického režimu. Do října tohoto roku však byly dokumenty obou komisí archivně neuspořádané, a tudíž pro historiky a další badatele nepřístupné. Ještě v červenci tohoto roku ředitelka parlamentního archivu Eva Růžkova v rozhovoru pro Lidové noviny předpokládala, že materiály se podaří uspořádat nejdříve na počátku příštího roku. Nakonec to pracovníci parlamentního archivu stihli ještě před dvacátým výročím listopadu 1989 a dokumenty byly zpřístupněny na konci října.
***
Tajný záznam Po 20 letech
Archiv nechtěl dokumenty zpřístupnit ke studiu také kvůli tomu, že dokumenty obsahují osobní údaje. Odvolával se na archivní zákon, protože všechny tyto dokumenty jsou mladší třiceti let. Podle archivního zákona se dokumenty sice zpřístupňují až po třiceti letech, ale ředitel archivu má právo rozhodnout o jejich zpřístupnění před touto lhůtou, což se nyní stalo.
