Armáda je instituce založená na uniformitě, takže už z podstaty nemívá přílišné pochopení pro odlišnosti. Ale odlišné sexuální orientace se přímo děsí.
Je sice známé, že například ve vojsku starověkého Řecka homosexualita nevadila a že filozof Platón ve svém Symposionu píše, jak by se armáda složená z milenců a jejich milovaných mohla postavit celému světu, neboť láska vdechuje i zbabělcům hrdinnou odvahu: nikdo by přece neopustil svého milovaného druha ve chvíli nebezpečí.
Nicméně starověké Řecko bylo v tomto směru trochu výjimka. Ještě v šestnáctém století hrozilo homosexuálům v armádách křesťanského světa upálení a například z napoleonských válek existují záznamy o vojácích, kteří byli za podobné chování popraveni oběšením. Později se sodomie trestala vyloučením z vojska a podezření z homosexuality bylo důvodem odmítnutí při odvodu branců. To platilo také během obou světových válek, přestože většina zúčastněných armád trpěla nedostatkem lidských zdrojů, kterými by nahrazovala své padlé a raněné. Voják homosexuál zůstával tabu téměř po celé dvacáté století, navzdory tomu, že se společnost v západním světě začala k této sexuální menšině stavět přece jen tolerantněji a od třicátých let ji přestaly první evropské země – jako Polsko (pro někoho možná překvapivě) a Dánsko – kriminalizovat.
Když v osmdesátých a devadesátých letech přijala většina demokratických států světa nějakou formu legislativy namířenou proti sexuální diskriminaci na pracovišti, začal se měnit i přístup jednotlivých armád. Podle letošního výzkumu organizace Palm Center, což je vědecký think tank při Kalifornské univerzitě v Santa Barbaře, který se problematikou vztahu homosexuality a armády dlouhodobě zabývá, je dnes na světě pětadvacet zemí, které umožňují homosexuálům sloužit v armádě a svou orientací se přitom netajit. Většinu seznamu tvoří evropské země a dále Izrael, Austrálie, Nový Zéland, Jižní Afrika, Kanada a Uruguay. Jiné zdroje uvádějí ještě další státy jako třeba Argentinu, Tchaj-wan nebo dokonce Rusko, které službu gayů a lesbiček ve svých armádách údajně také povolují, přinejmenším de jure, nicméně obecně se bere za nejdůvěryhodnější zdroj právě kalifornský Palm Center, který je zatím do svého seznamu nezařadil
Jak to chodí v Evropě
Zajímavý je ovšem fakt, že mezi zeměmi, které službu homosexuálů u vojska nepovolují, je deset členských států EU (Bulharsko, Rumunsko, Řecko, Maďarsko, Polsko, Portugalsko, Litva, Malta, Kypr a Slovensko). Pozoruhodný je hlavně tím, že zakazovat gayům a lesbičkám v armádě, aby se otevřeně hlásili ke své sexuální orientaci, je porušením jejich práva na soukromí podle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tak alespoň zní verdikt Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který v roce 2000 donutil Velkou Británii změnit zákon a přijmout homosexuály do armády. Jak je tedy možné, že deset členů Unie nemusí? Je to jednoduše tím, že se ve zmíněných zemích ještě nenašel nikdo, kdo by podal žalobu a měl dost vůle dotáhnout ji až do Štrasburku. V Británii to tehdy na konci devadesátých let udělala čtveřice bývalých vojáků a zaměstnanců armády vyhozených pro svou sexuální orientaci.
Česko zahrnuje Palm Center mezi státy, které službu homosexuálů v ozbrojených silách neomezují. Což potvrzuje i Jana Zechmeisterová z tiskové a informační služby ministerstva obrany: „Armáda České republiky otázku homosexuality u svých příslušníků nesleduje, neptá se na tyto otázky ani rekrutů, ani vojáků v aktivní službě.“
Po ničem nepátrej
Politiku USA vůči gayům a lesbám v armádě upravuje Zákon o způsobilosti vojenského personálu, jenž je lépe známý jako zákon Don’t Ask, Don’t Tell (volně přeloženo Na nic se neptat, nic neříkat). Prosadil ho v roce 1993 tehdejší americký prezident Bill Clinton – poté, co se mu nepodařilo splnit svůj předvolební slib, že zákaz vstupu homosexuálů do americké armády, který platil už od války za nezávislost, úplně zruší. Od začátku však narážel na mnohem silnější odpor, než jaký čekal, takže se musel nakonec spokojit s kompromisním řešením. Se zákonem, který umožňoval homosexuálům sloužit v americké armádě za předpokladu, že svoji orientaci neprozradí. Na druhé straně jejich nadřízeným ukládal nic nezjišťovat – tedy do chvíle, než se voják „prořekne“ sám nebo vznikne podezření, že se dopustil homosexuálního chování. Pak musí nastat vyšetřování, a pokud se potvrdí, že dotyčná osoba je lesba nebo gay, je vyloučena z armády. Od roku 1994 bylo takto vyloučeno přes 13 tisíc lidí, z toho více než polovina od začátku války v Afghánistánu v roce 2001. Dokonce i v době, kdy Spojené státy vedly dvě války najednou a ta irácká procházela svou nejkrvavější fází, vyhazovala armáda kvůli homosexuální orientaci v průměru dva vojáky denně.
Navzdory tomu zákon Don’t Ask, Don’t Tell rozhodně představoval krok vpřed. Ale zároveň i pokrytecký kompromis a trochu poctivé schizofrenie, ve které se zrcadlil starý vnitřní spor progresivní Ameriky, v níž vznikla moderní demokracie a začala řada lidskoprávních hnutí, jejichž význam přesáhl hranice země, s Amerikou puritánsky konzervativní, uzavřenou, agresivně nedůvěřivou vůči jakýmkoli změnám.
Nicméně někteří komentátoři tvrdí, že se za těch sedmnáct let od přijetí Don’t Ask, Don’t Tell názory americké společnosti na gaye v armádě přece jenom změnily. Tak třeba bývalý náčelník generálního štábu USA John M. Shalikashvili zmiňoval už počátkem roku 2007 průzkum, v němž tři čtvrtiny vojáků vracejících se z misí v Afghánistánu a Iráku odpověděly, že spolupráce a komunikace s homosexuály jim nevadí. To vyvracelo staré obavy armádních důstojníků, že přítomnost gayů a lesbiček v armádě by snížila morálku a podkopala soudržnost jednotek. A navíc důkaz, že většina vojáků tak jako tak ví, kdo z kolegů je gay.
To jde dobře dohromady s tvrzením válečného zpravodaje listu Politics Daily Davida Woodse, že armáda mívá větší problém s homosexuály v míru než ve válce. V situacích, kdy jde o život, se vojáci zajímají o jiné věci, než je sexuální orientace jejich spolubojovníka. A tento způsob uvažování nakonec podle Woodse přebírá i civilní populace válčícího státu. A to napříč politickým spektrem. Své tvrzení opírá o průzkumy veřejného mínění, podle kterých mělo v roce 2004 podporovat přítomnost gayů v armádě 46 procent konzervativních (!) voličů, zatímco v roce 2009 už jich bylo 58 procent. Dalším faktorem je podle Woodse generační výměna. Dnešní generace vojáků, obvykle mladší pětadvaceti let, vyrůstala v době, která se nad comingoutem lesbičky nebo gaye už tolik nepozastavovala.
Pomalý pokrok
Když tedy během své první Zprávy o stavu Unie tehdy novopečený prezident Barack Obama prohlásil, že se bude snažit „konečně zrušit zákon, který upírá homosexuálním Američanům právo (vojensky) sloužit zemi, kterou milují, jen proto, že jsou tím, kým jsou“, stálo mu za zády veřejné mínění: podle průzkumu Gallupova ústavu z června 2009 souhlasilo s názorem, že gayům a lesbičkám by měla být povolena vojenská služba, 69 procent všech Američanů.
Jenže zákon, který Obama slíbil zrušit, byl nejen obrazem rozpolcenosti americké společnosti, která se možná v tomto případě pomalu zaceluje, ale zároveň i symbolickým produktem amerického politického systému, který byl navržen tak, aby odolával pokusům vítěze voleb o uchvácení moci. Paradoxně stejně dobře odolává pokusu vítěze voleb o prosazení jakékoli změny. „Ve skutečnosti funguje naše vláda právě takto, postupuje po centimetrech,“ popsala systém před rokem v časopisu Newsweek sloupkařka Anna Quindlen, podle níž je dobrým příkladem Abraham Lincoln a jeho zrušení otroctví, které bylo také oběma stranami sporu vnímáno jako polovičatý kompromis: pro konzervativce to bylo moc radikální opatření, pro liberály zase polovičatý kompromis, který osvobodil pár otroků, ale nezakázal nákup a prodej lidí. Anna Quindlen k tomu říká, že „nejvýznamnější transformace moderní (Ameriky) přišly skrze soudní soudní rozhodnutí“.
Obama navzdory sloganům o změně tuhle teorii jen dokazuje. K otázce gayů v armádě se jeho administrativa dostala až letos v únoru, kdy ministr obrany Robert Gates a náčelník generálního štábu Mike Mullen požádali Kongres, aby zákon zrušil. Sněmovna reprezentantů hlasovala pro, Senát s hlasováním ještě ani nezačal.
Rozvratný vliv
A tak se i tady stalo hybatelem soudní rozhodnutí. To posuzovalo žalobu podanou organizací Log Cabin Republicans, která zastupuje konzervativní a pro-republikánské homosexuály (spor o gaye v armádě není úplně sporem mezi pravicí a levicí). Kalifornská federální soudkyně Virginia Phillips v něm dala jasně za pravdu žalující straně, označila zákon za protiústavní a v polovině října jej zrušila.
Jenže Obamova administrativa na zrušení zákona, který se sama zavázala zrušit, zareagovala překvapivě tím, že se proti němu odvolala. Armáda prý potřebuje čas, aby se na takovou změnu mohla připravit. Odvolací soud jí vyhověl.
Podle vládních právníků by „provedení okamžité změny této dlouhodobé statutární politiky bez zajištění řádného výcviku a poradenství mělo na vojenské velitele a vojáky v době, kdy plní své poslání a úkoly, obzvlášť v aktivním boji, rozvratný vliv“.
Názory na reakci Obamovy administrativy se diametrálně liší. Někteří komentátoři prezidenta a jeho kabinet hájí s tím, že americké ministerstvo obrany je jeden z nejmohutnějších byrokratických systémů na světě a potřebuje se na takovou změnu připravit. Naopak zmíněný think tank Palm Center s rozhodnutím Washingtonu nesouhlasí a citované odůvodnění o„rozvratném vlivu“ považuje za nesmysl.
Každopádně nyní jsou na stole dvě možnosti. Buď se podaří Obamovi prosadit zrušení zákona v parlamentu (tahle varianta se ale jeví čím dál méně pravděpodobná, protože za pár dní jsou v Americe parlamentní volby, ve kterých se očekává úspěch opozičních republikánů), nebo budou úspěšnější právníci z republikánské organizace homosexuálů a dotáhnou svůj spor až k Nejvyššímu soudu USA.
Rizika?
Vraťme se tedy k základní otázce: Představují gayové a lesbičky v armádě nějakou alespoň potenciální hrozbu? „Žádnou si nedokážu představit,“ odpovídá český sexuolog Petr Weiss.
O tom, že přítomnost homosexuálů otevřeně se hlásících ke své orientaci nepředstavuje pro vojsko žádné riziko, svědčí i rozsáhlé vědecké studie. Jedna byla provedena mezi vojáky v izraelské armádě, v níž mohou homosexuálové sloužit od roku 1993. Studie neprokázala žádný negativní vliv na morálku, soudržnost a bojovou efektivitu.
Podle dalšího výzkumu, který provedl americký Palm Center, se v zemích, kde mělo dojít k otevření armády homosexuálům, očekávaly konflikty. V Británii a Kanadě se až dvě třetiny vojáků vyjádřily v tom smyslu, že s gayi, kteří se hlásí ke své orientaci, za žádnou cenu sloužit nebudou a z armády odejdou. Nakonec v každé z těchto zemí neodešli z armády více než tři lidé.
O autorovi| Ondřej Formánek, redaktor Pátku ondrej.formanek@lidovky.cz
