V sedmé třídě, v roce1957, jsem byl na týdenním výcvikovém lyžařském zájezdu v Malé Úpě. Jednou nám přišel vyprávět sympatický chlapík o závodění na saních. Jmenoval se Horst Urban, byl několikanásobným mistrem republiky a mluvil s německým přízvukem. Vysvětlil nám, jak se ty sáně vlastně řídí, přinesl je a já byl překvapený, jak jsou těžké. Dobrých čtyřicet kilo. „Kdýš chcete jet do léfa, zatláčite práfou nohou a opáčně,“ vysvětloval s neodolatelným přízvukem. Bylo to zábavné i zajímavé, protože jsem vždycky zatáčel levou nohou doleva o sníh. Potom přišla řeč na krvavá zranění, jako jsou otevřené zlomeniny a díry v noze, které si tehdy bylo možno na saních způsobit. Přiblížil nám to tak barvitě, že to nejen ve mně zanechalo nesmrtelný dojem a druhý den jsme všichni lyžovali jako připodělaní. Za dalších třicet let se objevila figurka Rudy Pivrnce a já se s ním jednou seznámil. Byl to sympatický chlapík, se kterým jsem se skamarádil – Petr Urban. Jen tak mimochodem přiznal, že je několikanásobný mistr republiky na saních, a taky že předtím dělal atletiku, běhal slušně osmistovku. A že onen Horst, který mi tak utkvěl v paměti, je jeho otec. Trochu jsem se podivil nad tou osmistovkou, protože váhově byl dost nabušený, ale on mě ujistil, že dřív byl daleko hubenější. Střih. Kdysi jsem svému synkovi, tenkrát sedmnáctiletému dorostenci, vyprávěl, že Petr Krejčí, známý sportovní lékař, dřív běhal osmistovku, ale teď bych řekl, že vypadá jako koulař. Na to hubený synek lakonicky odvětil: „Ale tati, vy všichni bývalí atleti vypadáte jako koulaři!“ Co naděláte. Petr Urban nedávno vyhrál další titul a chce to prý dotáhnout na dvacet, něco jako bratři Pospíšilové v kolové. Ze srdce to Pivrncovi přeji.
O autorovi| Richard Tesařík, hudebník a herec
