Nově přeložená kniha Tommyho Wieringy nese v titulu jméno svého protagonisty: Joe Kluzák. Joe Kluzák, tak si začal říkat chlapec, jemuž jeho vlastní jméno připadalo nesnesitelné, jméno, se kterým by to nikam nedotáhl. „Normálně, když člověk dostane jméno, tak nad ním dál nehloubá, jednou se tak jmenuješ, a hotovo. Nemáš do toho co mluvit, jsi svoje jméno, to jméno je ty, spolu tvoříte jednotu, po smrti tvoje jméno ještě přežívá nějakou dobu v hlavách pár lidí, vybledne na náhrobním kameni a je po všem,“ dočítáme se na jedné z úvodních stran románu.
Joea však jeho pravé jméno brzdilo „jak chromá noha“, a tak se rozhodl, že se ho zbaví. V originále se ale Joe jmenuje „Speedboot“, tedy motorový člun. Slovo, které navozuje významy jako rychlost, odvaha a frajeřina, tedy vlastnosti, jimiž se hrdina této knihy také pyšní. Zato český kluzák (nebo také větroň) čili bezmotorové letadlo evokuje spíše opak. „Co do jména?“ řekla si patrně překladatelka společně s klasikem, což je v tomto případě velká škoda nejen pro naše čtenáře, ale nejspíš i pro nakladatele, kterému půjdou kluzáci asi méně na dračku než v Nizozemsku. Tam se totiž Joe držel po dva roky mezi deseti nejprodávanějšími knihami a překročil náklad 300 000 výtisků.
Kluk se musí o sebe postarat Leč o čem tedy Joe Kluzák vlastně vypravuje? Strnulým životem zapadlé jihonizozemské vesničky Lomark otřese příjezd rodiny novousedlíků Ratzingerových. A to doslova. Tatínek totiž při jízdě nevybere zatáčku a narazí s tirákem do domu místní honorace. Náraz nepřežije. Jeho syn, Joe Kluzák, jehož pravé jméno se ve vsi nikdo nedozví, však ano.
Již záhy začíná Joe narušovat poklidný chod ospalé vísky. Klade vlastnoručně vyrobené bomby, dokud mu jedna z nich neutrhne prsty. To ho však neodradí od dalších zběsilých nápadů, které se mu daří s bezelstnou lehkostí realizovat.
Jeho nejlepšími kamarády se stanou Christoph, syn místního asfaltového magnáta, a Fanouš, kluk, kterého ve třinácti přejel kombajn, takže je téměř úplně ochrnutý a nemůže mluvit. Fanouš na svém (invalidním) vozíku (v překladu vytrvale, ale bezdůvodně zvaným kriplkára) jaksi samozřejmě zapadá do Joeova mechanického světa. A Joe se také – alespoň na čas – stane Fanoušovou spásou, když vdechne jeho zchromlému životu smysl. Do vsi po Ratzingerových přibude ještě rodina jihoafrického lékaře s překrásnou dcerou PJ (Picolien Jane), do níž se přirozeně zamilují všichni místní chlapci. Další oživení přichází s Egypťanem (prvním „negrem“ v Lomarku), kterého si Joeova ovdovělá maminka přiveze ze zájezdu.
Po maturitě se kamarádi rozutečou, ve vsi zůstává jen Fanouš, kterého navzdory jeho výbornému prospěchu rodina odsoudí k nesmyslné práci jedinou pohyblivou rukou. Kluk se přece o sebe musí umět postarat! A tak celé dny lisuje neprodejné papírové brikety. Joe však najde Fanoušovi jinou seberealizaci: zápasy v páce. „Franta Ruka“ začne posilovat a úspěšně se účastní řady soutěží. Invalidní zápasník tak proslaví vísku Lomark za humny. Trojici přátel rozvrací nakonec, jak jinak, žena.
Výfuky se leskly jak polnice Román sestává ze dvou částí: Štětec a Meč, které odkazují na samurajskou knihu Mijamota Musašiho Gorin-no-šo (Knihu pěti kruhů). Musaši je v románu také hojně citován, protože Kniha pěti kruhů se stává pro vypravěče biblí klukovských let. Příběh vypráví ochrnutý Fanouš, vytrvalý pozorovatel a věrný kronikář života obce. Vypravěčská perspektiva z invalidního vozíku skýtá nezvyklý zážitek. Snad právě díky této technice nebudí postižený hrdina ani na okamžik soucit: tenhle román rozhodně na city nehraje.
Příběh je odvyprávěn svižně a velice čtivě. Jednoduchý, a přesto zdobný styl s překvapivými metaforami mění vesničany v exotické postavy. V českém překladu bylo zcela přiléhavě použito „topolovského“ tónu. Text je vyšperkován větami typu: „Dole je plážička, žlutá jak stařecký palec u nohy s plísní na nehtu“ nebo „Léto je teď přezrálý jak hnilička“ a konečně i nejlepší větou v nizozemské beletrii za rok 2006: „Výfuky se leskly jak polnice, svět jako by se škvařil ve všespalujícím randálu, když ti hoši sešlápli plyn a nepustili přitom spojku, jen aby ukázali, že existujou, aby o tom nikdo nepochyboval, protože co se nezrcadlí, neexistuje.“
Ačkoli je děj ukotven v malé vesnici a je místně poměrně statický (což je dáno téměř nepohyblivým vypravěčem), má v sobě velkou dynamiku. Je to v podstatě „klukovská knížka“ (jak ostatně naznačuje český nakladatel již přebalem), ženám je v ní věnován prostor jen nezbytně nutný, zato na samurajskou filozofii a opravdu velmi podrobně popisované zápasy v páce se v ní místem nešetří. To bude také důvod, proč si román oblíbili především mladí čtenáři, které muselo zklamat, že se ustoupilo od jeho zfilmování. Tommy Wieringa si totiž, jako doposud první a jediný nizozemský spisovatel, dovolil fušovat filmařům do řemesla a po přečtení první verze scénáře konstatoval, že z knihy hodlají udělat akční film a příběh zcela zbanalizovat. Po úspěšné soudní při byly tedy práce zastaveny, zároveň si autor ale může být jist, že jeho dílo budou teď všichni filmoví producenti obcházet velkým obloukem.
A konečně, přes veškeré dobrodružství je Joe Kluzák především knihou o deziluzi, která dohání k šílenství. Se sadistickou dokonalostí dává Wieringa každé z postav naději, že se vymaní ze svého stereotypu, ale nakonec žádné z nich to potěšení nedopřeje. Právě tímto doufáním a jeho neustálým zklamáváním dosahuje autor většího napětí než dějem samým.
Návrat hrdiny Tommy Wieringa (* 1967) byl jedním z předních nizozemských kritiků označen za muže, který vrátil do nizozemské literatury hrdiny. Minimálně od poloviny 20. století nizozemskou prózu provázejí tápající, pochybující, životem zklamaní mladíci, ztroskotanci, outsideři, cyničtí, ironičtí, sarkastičtí. Jak jinak se vyrovnat s postmoderními tlaky a nezesměšnit se? Wieringa neváhá přestavit kluka, kterému je docela jasné, čeho chce dosáhnout, který si jde za svým snem, dokud si ho nesplní, člověka s nezměrnou představivostí. A v provinční atmosféře holandského venkova se najednou odehraje hrdinská odysea.
Po prvních, ještě hodně postmoderně laděných románech Dormantiquovo manko (Dormantique’s manco, 1995) o myči nádobí, který se vzpamatovává z milostného zklamání, Amok (1997) o pohřebním zřízenci a Všechno o Tristanovi (Alles over Tristan, 2002) o životopisci zesnulého autora, který se čím dál tím víc zamotává do příběhu, který sám píše, se autor vymanil z dobových vlivů a roku 2005 se s Joe Kluzákem (Joe Speedboot) vrátil ke klasické podobě hrdinského románu. Výsledek lze bez váhání srovnávat s nizozemskou klasikou, dobrodružstvím Maxe Havelaara v románu romantického rozervance Multatuliho z roku 1860.
Otázka je, zda lze takto psát i dál. Max Havelaar byl koneckonců také jen jeden. Snad podobný problém řeší i autor sám, neboť po Joe Kluzákovi zatím následovala jen sbírka povídek z cest Nikdy jsem nebyl v Isfahaanu (Ik was nooit in Isfahaan, 2006) a sbírka esejů Dynamika žádostivosti (De dynamica van begeerte, 2007). Nicméně, ať už dilema dopadne jakkoli, my máme teď možnost nechat se strhnout vírem vyprávění tohoto nesporně talentovaného autora.
***
KNIHA TÝDNE
Joe Kluzák
Tommy Wieringa Přeložila Magda de Bruin-Hüblová. Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2008. 272 strany.
O autorovi| VERONIKA TER HARMSEL HAVLÍKOVÁ, Autorka je nederlandistka a překladatelka
