V Terezíně byl hvězdou. Hrál hlavní roli v dětské opeře Brundibár. Všichni ho obdivovali, 16. 10. 1944 byl deportován do Osvětimi.
Tragický osud Hanuše Josefa Treichlingera řečeného Honza inspiroval hraný film Hvězda Terezína. Na Honzu přijeli vzpomínat pamětníci žijící v Izraeli a v USA.
Bylo to setkání jako z filmu. Tváří v tvář se viděli poprvé, ale spojovalo je mnoho společných vzpomínek. Nic neříkali, jen tiše plakali. Pak si dlouze vyprávěli až do noci. Ela Stein-Weissbergerová a Shmuel Jirzi Bloch prošli jako děti Terezínem. Paní Stein-Weissbergerová hrála po boku Honzy Treichlingera v dětské opeře Brundibár, ona Kočku, on titulní roli. Pan Bloch byl Honzův bratranec. Setkání v Praze bylo symbolické - v hotelu Hoffmeister, který patří synovi Adolfa Hoffmeistera, autora libreta k Brundibárovi.
„Vlastně nevíme, jestli jsme se někdy v Terezíně potkali, když ovšem nepočítám představení Brundibára, na které jsem samozřejmě chodil,“ začal vyprávět pan Bloch. „Společně jsme s Honzou hráli Brundibára pětapadesátkrát, někdy dokonce dvakrát denně. Lístky často nebyly k dostání, každý chtěl Brundibára vidět. Lidi ani nechtěli opustit místnost, všichni tleskali, podupávali nohama a zpívali s námi „Brundibár poražen...“, líčí paní Ela.
Společně pak notují závěrečnou píseň opery s posledními verši připsanými speciálně pro terezínské nastudování „Kdo má právo rád a při něm obstojí a nic se nebojí, je náš kamarád a smí si s námi hrát.“ Kočka Ela přežila, Brundibár Honza skončil v plynové komoře v Osvětimi. Bez něj už se pak Brundibár v Terezíně nehrál.
„Když mi paní Martina Štolbová zavolala, že chce točit o Honzovi film, řekl jsem si: Tohle je ten důvod, proč ještě pořád žiju,“ říká se slzami v očích pan Bloch. Vitální jedenaosmdesátník žije od roku 1949 v Izraeli, má čtyři děti a jedenáct vnuků, nejmladší syn se jmenuje Honza.
I Ela Stein-Weissbergerová odešla krátce po válce do Izraele, kde žila deset let, teď už řadu let bydlí v New Yorku. Od poloviny osmdesátých let cestuje po světě a doprovází dětské sbory, které zpívají Brundibára. Stejně jako Jiří Bloch si zachovala bezchybnou češtinu. Je dojemné pozorovat, jak jeden z druhého tahají vzpomínky na Honzu. „Vždyť tys' ho v Terezíně vídala mnohem častěji než já,“ nabádá pan Jirzi paní Elu k vyprávění. On sám měl k Honzovi mnohem blíže, než bratranci obvykle mívají: „Když bylo Honzovi šest let, osiřel, tak jsme ho přijali do rodiny. Společně jsme také odjeli do Terezína, vyrůstali jsme jako bratři.“
„Honza byl osobnost, o roli Brundibára si jednoduše řekl. Chtěl být hercem, v tom měl naprosto jasno. Rudi Freundfeld, který s námi Brundibára nastudoval, Honzovi tu roli dal, ihned poznal, jaký má talent, dokonce ho chtěl po válce adoptovat,“ vzpomíná paní Stein-Weissbergerová.
„Zkoušelo se, když Rudi přišel z práce v lomu, někdy si ani obličej od prachu nestačil umýt, ale snažil se přijít, aby nás nezklamal. My už jsme na něj vždycky nedočkavě čekali,“ pokračuje energická sedmasedmdesátiletá paní. Jako třináctiletá holka si s kamarádkami v Terezíně založily pěvecké trio: „Říkaly jsme si Alotrio. Učily jsme se písničky ve všech možných jazycích a chodily jsme zpívat hlavně starým lidem. Také jsme zpívaly Dvořákovy Žalmy nebo Schumanna... Snažily jsme se ty staré, často nemohoucí, nemocné a umírající lidi nějak potěšit. Byla to aktivita skupiny, které se říkalo Pomocná ruka, každý jednoduše dělal, co uměl. Teprve po létech jsem zjistila, proč třeba stařečkové z Holandska plakali, když jsme jim zpívaly, bylo to, jako když Čechovi zazpíváte Čechy krásné, Čechy mé. Všichni jsme tam přišli o domov. My Češi jsme v Terezíně hodně drželi při sobě, snažili jsme se udržet si za každou cenu naši kulturu. Zejména hudba pro nás znamenala naději.“ Záběry z opery Brundibár se dochovaly díky nacistickému propagandistickému snímku Theresienstadt - Vůdce daroval Židům město. „Brundibár byl geniálně napsaný. Adolf Hoffmeister to už v roce 1938 skvěle vymyslel: podobenství ve formě dětského příběhu, v němž dobro zvítězí a zlo je poraženo. Zlo zastupoval právě Brundibár se svým knírkem, ten sice nevypadal jako ten Hitlerův, ale lidem to moc dobře došlo. Když pak nacisti viděli Brundibára při té potěmkiniádě pro Červený kříž, tak se skvěle bavili, ti troubové nic nepochopili,“ vášnivě líčí pan Bloch.
V Terezíně se děti potkávaly s uměleckou elitou z celé Evropy, tito lidé jim často nahrazovali rodiče. „Měla jsem ohromnou učitelku,“ vypravuje paní Stein-Weissbergerová, „byla to umělkyně ze slavné výtvarné školy Bauhaus Friedl Dicker Brandaisová. Nejen že s námi malovala, ale vlastně zastupovala naše maminky. Tu hodinu denně, co jsem mohla pobýt s maminkou, mě hlavně hleděla trochu nakrmit. Když byl krásný den, třeba jako je dnes, tak nás tahle učitelka vzala k oknu a povídá: Děti, podívejte se ven, kolem Terezína jsou hory a nad horami je slunce, za těmi horami je pro vás naděje, že přežijete... Friedl jela v říjnu 1944 do Osvětimi. Ta naděje, že bude dobře, ve mně ale žije stále.“
Na troskách se smát...
V Terezíně bylo patnáct tisíc dětí, zůstalo jich osm set, z vyhlazovacích transportů se vrátila jen stovka. Zbylo po nich čtyři tisíce kreseb, ale i mnoho básní. Paní Ela si zvlášť zamilovala básničku Pavla Friedmanna Motýl. „Motýli totiž v Terezíně nebyli. Od té doby si dáváme navzájem motýly, už jich mám plné šuple,“ říká a ukazuje na motýlka přišpendleného na růžovém svetru. „Honza zosobňoval optimismus, který se nám v těch hrozných poměrech v Terezíně podařilo uchovat. Dokud jsme nepřijeli do Osvětimi, neměli jsme ponětí, co nás tam čeká,“ říká pan Bloch; do transportu šel z rodiny jako první, on jediný také přežil. „Jakmile se Němci na konci září 1944 rozhodli, že začnou likvidovat ghetto, šlo to strašně rychle. Jel jsem prvním transportem, stačil jsem se sice s každým rychle rozloučit, ale co jsme si tehdy řekli, si nepamatuji,“ vzpomíná.
Paní Ela měla štěstí, dožila válku v Terezíně: „Vybavuji si ten pocit, když jsme zůstaly na pokoji jen tři a všechna ostatní děvčata odjela do Osvětimi. Od té doby už nikdy neříkám sbohem, jen nashledanou.“ Oba jednohlasně říkají, že se celý život denně ptají, proč přežili právě oni a ne jejich kamarádi: „Jsme moc vděční lidem, kteří nedopustí, aby se na hrůzy holokaustu zapomnělo. Proto jsme také tady, abychom o tom podali svědectví a abychom podpořili film Hvězda Terezína.“ Navzdory slzám v očích se zase společně rozezpívají, tentokrát je to terezínská hymna Karla Švenka: „Všechno jde, když se chce, za ruce se vezmeme a na troskách ghetta budeme se smát.“
***
Opera Brundibár
Pod dětskou operou Brundibár (1938) jsou podepsáni skladatel Hans Krása a spisovatel Adolf Hoffmeister. Hrála se tajně dvakrát v Praze v roce 1941. Rudolf Freundfeld přivezl do Terezína klavírní výtah a operu tam nazkoušel, do práce neustále zasahovaly transporty, které odvážely děti do vyhlazovacích táborů. Premiéra byla 23. 9. 1943 v Magdeburských kasárnách, až do podzimu roku 1944, kdy odjížděly poslední transporty, se odehrálo 55 repríz. Na jaře 1944 se Terezín chystal na návštěvu komise Červeného kříže, která měla zhodnotit funkci „vzorového ghetta darovaného vůdcem Židům“. Komise viděla i Brundibára, v létě byly záběry z inscenace natočeny pro nacistický propagandistický film. Opera vypráví o dětech, které potřebují mléko pro nemocnou maminku, ale nemají peníze. Chtějí si je vydělat zpěvem na trhu, tam je ale zlý flašinetář Brundibár, který děti překřičí. Dětem přijdou na pomoc zvířátka a pomohou jim flašinetáře přezpívat.
