Středa 19. února 2020svátek má Patrik 2 °C občasný déšť se sněhem Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Noviny

Kdo vlastně byl ten Jordan?

Poslední dovolenou amerického aktivisty, který před čtyřiceti lety zahynul v Praze, stále provází řada nevyjasněných otázek

Charles Jordan, kterému New York Times přezdívaly „otec uprchlíků“, pomáhal židovským i palestinským běžencům a jeho osud tragicky ilustruje období studené války.

V polovině července tohoto roku americká ministryně zahraničních věcí Condoleeza Riceová obdržela výzvu organizace Joint Distrubution Committee (JDC), aby požádala „naše české spojence“ o obnovení vyšetřování úmrtí Charlese Jordana v Praze v létě 1967. Proč je neobjasněná smrt tohoto muže i po čtyřiceti letech předmětem pozornosti? A čím je zajímavý pro občany České republiky? Především tím, jak Jordanův osud ilustruje tragédii ideologicky rozděleného světa, prosáklého předsudky a podezíráním, světa, ve kterém politika převládá nad zájmy lidských bytostí. Případ Jordan navíc vypovídá o odvaze podívat se vlastní minulosti do očí .

„Z Vltavy byla včera po poledni mezi Karlovým mostem a nábřežím kpt. Jaroše v Praze vylovena mrtvola padesátiletého muže. Utopil se pravděpodobně v sebevražedném úmyslu,“ oznámila 21. srpna 1967 černá kronika Lidové demokracie. Ten utopený muž, Američan Charles Jordan, je dnes už v podstatě neznámý. V létě 1967 však jeho smrt po několik týdnů plnila titulní stránky světového tisku.

Bylo krátce po bleskové válce na Blízkém východě, v komunistickém Československu zuřila „protisionistická“ kampaň a naše masivní podpora arabských režimů již dávno nebyla tajemstvím. Jordan byl Žid, navíc viceprezident židovské humanitární organizace označované komunistickými režimy za centrálu imperialistické špionáže. A tak se namísto spolupráce při vyšetřování jeho smrti roztočil kolotoč vzájemného obviňování, dezinformací, provokací a tajnůstkaření, který se zřejmě nezastavil dodnes.

O samotném panu Jordanovi se kromě výčtu zastávaných funkcí a obdržených vyznamenání nikdy moc nemluvilo. Snad je tedy načase dozvědět se o muži z Vltavy víc než to, že jeho smrt zůstává dodnes obestřena tajemstvím.

Do jámy lvové

Charles Jordan se narodil 7. února 1908 ve Filadelfii, dětství ale prožil v Berlíně, kam se matka po rozpadu manželství odstěhovala.

Tam také zakusil hlad první světové války a vystudoval gymnázium.

Jeho prvním skutečným zaměstnáním byla na konci dvacátých let pozice zástupce firmy Ohrenstein und Koppel kdesi v Československu.

Na dovolené v krkonošském městečku Krummhuebel (dnes Karpacz v Polsku) se Jordan zamiloval do dcery majitele penzionu, slečny Elizabeth Nemela, a oženil se s ní. Po nástupu Hitlera k moci se jejich smíšené manželství stalo terčem útoků, takže se jedné noci v červenci 1933, údajně po Jordanově rvačce s jedním ze švagrů, nacistou, manželé rozhodli přejít hranice do Československa. V Praze bylo tehdy již mnoho podobných uprchlíků. Jordanovi se ubytovali v centru meziválečného židovského života, v Dlouhé ulici. Charles se snažil získat americký pas, ale úředníci ambasády si vymýšleli různé obstrukce, proč mu jej nevydat: například proto, že podle amerického konzula v Breslau „nesložil předepsanou přísahu věrnosti Německu“. Fragmenty byrokratického martyria, které Jordan musel podstoupit pro získání pasu rodné země, jsou od roku 1967 součástí vyšetřovacího spisu pražské kriminálky. Málokdo z detektivů však asi chápal, jak zásadní vliv měla pražská zkušenost na Jordanův další život. Od příjezdu do USA se totiž věnoval již výhradně práci s uprchlíky -a tato humanitární činnost se stává jeho celoživotní vášní.

Po studiích sociální práce na Kolumbijské univerzitě se Charles Jordan stává zaměstnancem humanitární organizace JDC, podporující z darů amerických Židů potřebné souvěrce po celém světě. Od roku 1941 řídil z Havany pomoc uprchlíkům před nacismem přijíždějícím do Karibiku. Poučen případem lodi St. Louis, která se kvůli selhání jeho předchůdce musela i s pasažéry vrátit zpátky do Evropy, udržoval čilé společenské styky s místní politickou smetánkou a rozdával štědré dary. V té době se Jordanovo jméno poprvé objevuje v hlášeních OSS, předchůdkyni CIA. Tehdejší američtí zpravodajci jej podezírali ze spolupráce s nacisty:„Je známo, že protislužbou za povolení k výjezdu Židů do USA, na Kubu a do Jižní Ameriky nacisté požadují, aby tam prováděli špionážní činnost a pomáhali nacistickým agentům,“ tvrdí se ve zprávě zpřístupněné teprve před třemi lety. Z textu přímo čiší xenofobie, která dnes jako tehdy vede k zavádění kvót, odmítání uprchlíků a nenávisti ke každému, kdo jim tuto bariéru pomáhá překonat.

V letech 1948-1951 byl Jordan ředitelem emigračního oddělení JDC v Paříži. Ve světě rozděleném železnou oponou pokračoval ve strategii svého přímého nadřízeného M. Beckelmanna, jež se osvědčila při záchranných operacích za druhé světové války: v zájmu ohrožených je dovoleno vše. Jednat s nepřítelem, podplácet i vydírat. V Československu Jordan vyjednával o tranzitu uprchlíků z jiných zemí, později řídil vykoupení uvězněných židovských aktivistů. Do jámy lvové se vypravil na konci roku 1950, kdy se přestěhoval do Maďarska, země s největší zbývající židovskou komunitou ve střední Evropě, aby zabránil uzavření vývařoven a židovských nemocnic a zajistil další možnost emigrace.

Zatímco s ministerstvem vnitra vyjednával výši požadovaných plateb, většina jeho maďarských spolupracovníků byla pozatýkána a obviněna ze sionistického spiknutí.

Jordanovi se podařilo včas odletět do Paříže, ale od té chvíle byl v Maďarsku persona non grata. Jeho styků s maďarskými komunisty si tehdy všimla americká FBI,. a tak muže, který odmítal respektovat rozdělení světa, obě strany studené války považovaly za bezpečnostní riziko.

Nejen židovští uprchlíci...

Scénáře „protisionistických“ politických procesů, v nichž se střední Evropa v padesátých letech zmítala, zmiňovaly organizaci JDC velmi často. „Kdo je Beckelmann?“ křičeli českoslovenští vyšetřovatelé na vězněného Evžena Loebla (jednoho z prvních zatčených v procesu s takzvaným protistátním spikleneckým centrem kolem Rudolfa Slánského), který neměl ani tušení, o kom je řeč. Vyšetřovatelé zas netušili, že Beckelmannovu práci už dávno převzal nějaký Charles Jordan. O takové detaily jim ostatně nešlo. Scestné představy bolševiků o práci humanitárních organizací vyvrcholily v sovětském „případě lékařů“, ve kterém bylo JDC označeno za mozek židovského spiknutí, usilujícího o život samotnému Stalinovi.

I za této situace byl Jordan přesvědčen, že na prvním místě je pomoc potřebným a že s každým nepřítelem se nakonec dá domluvit. A tak v polovině padesátých let prosadil vytvoření neutrální organizace, jejímž prostřednictvím mohlo JDC dodávat humanitární pomoc za železnou oponu legálně, aniž by komunistickým vůdcům přidělávalo vrásky zmiňováním svého jména. Organizace se honosila francouzským jménem Societé de Secours et d´Entreaide, sídlila v Ženevě a platila ve valutách. Za těchto podmínek si země socialistického tábora rády nechávaly proplácet péči o osamělé židovské důchodce a postižené a individuální peněžní pomoc poskytovaly. Valuty se samozřejmě směňovaly v nereálném oficiálním kurzu: „Jordan potvrdil, že moje argumenty chápe a z části uznává, ptá se však, proč může být turistovi přijíždějícímu do ČSSR vyplácen kurz Kčs 21, nebo snad Kčs 28 za dolar, a nám na doplňkovou sociální pomoc jen 14,20,“ zaznamenal diskusi s Jordanem František Ehrmann, představitel židovské obce, ve zprávě pro nadřízené z církevního odboru ministerstva kultury. Složka „jednání s Jointem“ mimochodem vyvrací pozdější tvrzení, že Jordan byl pro naše státní orgány osobou zcela neznámou. Jako zdroj peněz byl poměrně znám.

Když se Jordan stal „ředitelem operací JDC v zámoří“, rozšířil svou působnost na pomoc židovským komunitám v arabském světě a začal se stále víc angažovat v OSN. Byl prvním z vysoce postavených židovských funkcionářů, který do arabských zemí osobně cestoval - a vedl víceméně tajná jednání o situaci tamních Židů. Navštěvoval Egypt, Libanon, Sýrii, dlouhá léta pomáhal i malé komunitě Samaritánů v Nablusu. Skutečný efekt jeho aktivit v arabském světě se zatím nedá ověřit. V jediném dochovaném dokumentu bývalé StB, který zmiňuje Jordana ještě za jeho života, mu KGB připsala „vybudování systému tajné komunikace se Židy v arabských zemích“. Mimochodem, Jordanův hlavní kontakt v Káhiře, pan Adolf Deutsch, pocházel z Československa. V souvislosti s prací pro Oranizaci spojených národů se Jordan zabýval i jinými než židovskými uprchlíky: barmskými, tibetskými, vietnamskými - a v neposlední řadě palestinskými. Šance pro skutečnou změnu jejich osudu se otevřela po šestidenní válce, v červnu 1967, kdy Izrael dobyl území s více než milionem palestinských uprchlíků.

Jordan neváhal a na začátku července 1967 vydal k problému oficiální tiskovou zprávu, v níž požadoval řešení budoucnosti palestinských uprchlíků pod mandátem vysokého komisaře pro uprchlíky a ukončení jejich zvláštního statusu, bránícího zrušení uprchlických táborů. Výzva vyvolala bouři nevole z arabské i židovské strany. Jordan totiž opět ignoroval politickou a národnostní dělicí čáru, kterou jiní nebyli ochotni překročit. Tehdejší vysoký komisař, Sadruddin Aga Khan, ho však podpořil.

Jordanův plán předpokládal několik desetiletí podpory vzdělávání a malého i středního podnikání, aby si bývalí uprchlíci zajistili soběstačnost. Co mohlo být na Blízkém východě jinak, kdyby se plán uskutečnil? Detaily a financování plánu se měly projednat v sídle OSN v New Yorku na konci srpna 1967. Tohoto zasedání se však Jordan již nedožil.

Podivná dovolená

Šestidenní válka však měla i jiné důsledky. Země sovětského bloku, kromě Rumunska, vypověděly diplomatické styky s Izraelem. V arabských zemích vypukly pogromy, hořely synagogy a židovská populace Egypta, včetně Čechoslováka pana Deutsche, se ocitla ve vězení. Jordan horečně pendloval mezi Izraelem, New Yorkem a Ženevou, ale v srpnu náhle odjel „na dovolenou“, společně s manželkou. Nejprve do Bukurešti a odtud 14. srpna 1967 do Prahy. Shodou okolností právě v ten den byl spisovatel Ladislav Mňačko zbaven státního občanství, protože „pod záminkou výjezdu do Rakouska svévolně odcestoval do Izraele, a dal západnímu tisku k dispozici prohlášení, v němž hrubě hanobí vládu ČSSR za její postoj k izraelské agresi“. Proč Jordan cestoval za železnou oponu v tak zjitřené době, a co tam doopravdy chtěl dělat? Jisté se zdá snad jen to, že o žádnou dovolenou nešlo.

Jordanovi se ubytovali v hotelu Esplanade ve Washingtonově ulici. Charles dvakrát navštívil americkou ambasádu a židovskou obec. Večer 16. srpna zmizel, aniž by ho někdo viděl z hotelu odcházet. Podle některých svědectví se hlasitě hádal se ženou. Paní Jordanová jeho zmizení každopádně ohlásila až 17. srpna ráno.

Dvacátého srpna bylo na jezu mezi Střeleckým ostrovem a Karlovým mostem nalezeno Jordanovo tělo. Vyšetřování, vedené tehdejšími esy pražské kriminálky Zahrádkou, Opravilem a Suvorovem, bylo sabotováno ze všech stran. Předsudky provázející celý Jordanův život ho tak neopustily ani po smrti. Američané, včetně důležitých svědků, považovali československé kriminalisty za komunistické vyzvědače a tajili důležitá fakta. Estébáci detektivům z principu nevěřili a vyslýchali hlavně představitele židovské obce. Na Univerzitu 17. listopadu sice „došel anonym, že arabská organizace studentů spáchala na Jordana atentát“, dopis se však ztratil. „Soudruh Černík z OSN uvádí, že v sekretariátu této organizace se všeobecně hovoří, že Jordan byl svině, protože spolupracoval za války s Němci, a je silně nenáviděn,“ hlásilo MZVv mrazivé ozvěně tajné americké zprávy z roku 1941.

Svou verzi Jordanovy smrti veřejnosti zatím předložil bývalý špion Frolík, židobijce Alexej Pludek a exilové Svědectví. Snad se nyní, po čtyřiceti letech, dočkáme i oficiální verze českých vyšetřovatelů. Teď, když alespoň trochu tušíme, kdo vlastně byl ten Charles Jordan, jehož životní posedlost starostí o uprchlíky začala a také skončila - v Praze.

***

Předsudky provázející Jordanův život ho neopustily ani po smrti. Američané, považovali československé kriminalisty za komunistické vyzvědače a tajili důležitá fakta. Estébáci zas detektivům nevěřili a vyslýchali hlavně představitele židovské obce.

O autorovi| Martin Šmok, Autor (*1971) je scenárista a novinář a o Jordanově životě natočil film Otec uprchlíků

Premium

Pošťák, který vůbec nezvoní. U balíčků z Číny totiž nemusí

Pošta z Číny, ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Lidé si objednávají z čínských e-shopů zboží s bezplatnou dopravou a diví se, že nedostanou balíček do ruky. Pošta má...

Premium

Tři roky od věznění v garáži. Daniel dnes pracuje a stará se o miminko

Daniel Příhoda, jehož v roce 2016 věznil s jeho tehdejší přítelkyní Zdeněk... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Daniela před několika lety unesl vyšinutý Zdeněk Hryščenko. I s jeho kamarádkou Janou. Věznil je několik dní ve...

Premium

Pohádky na odpis: kterým hrozí zákazy a cenzura kvůli korektnosti

Jiří Korn v pohádce Honza málem králem (1977) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Zahrajme si na prognostiky. Magazín DNES se zamýšlí nad tím, které nejoblíbenější české vánoční pohádky začnou vadit a...