Lidové noviny včera přinesly informaci připomínající buď vtip, nebo pasáže z románu George Orwella 1984 – a mně některé moje exotické zážitky z amerického univerzitního prostředí.
Generální tajemník Evropského parlamentu Harold Romer rozeslal po budově brožuru, podle níž se zaměstnancům doporučuje oslovovat nadále kolegyně pouze jménem a příjmením, nebo jako „paní“. Brožura jim tak odpírá slůvko slečna nebo přinejmenším jeho západojazyčné ekvivalenty, jako Fräulein, Miss a Seňorita. Stejně tak není dále možné užívat názvy profesí, z nichž lze vyčíst pohlaví, jako například sportovec, hasič, letuška, ředitelka školy, policistka, prodavačka, manažerka, uvaděčka v kině nebo pečovatel. Servírky, porodní báby a číšnice zůstaly povoleny proto, že pro ně očišťovatelé jazyka zatím žádné pohlavně neutrální náhražky nevymysleli. Není zcela zřejmé, zda se soudruh generální tajemník (abych se vyhnul slovu „pán“) úspěšně popral se složitým jazykovědným problémem ve všech jazycích EU, protože například v češtině rodově neutrální názvy profesí téměř vůbec neznáme (a možná je to škoda). Řádka poslanců se bouří a chce vědět, kolik peněz tato vymoženost stála. Přesto je dost možné, že se nařízení v Evropském parlamentu ujme, že se jeho vinou začne nepříznivě měnit atmosféra v parlamentu a následně třeba v celé unii.
Pokračování na straně 10
Dokončení ze strany 1
V mnoha západních státech včetně USA narostla snaha o „úplnou rovnost“ žen a o popření jakýchkoliv rozdílů mezi muži a ženami do tragikomických proporcí.
Dnešní hlavní ekonomický poradce prezidenta Obamy Larry Summers musel před třemi lety rezignovat z funkce rektora Harvardovy univerzity proto, že o rok dříve vyjádřil za zavřenými dveřmi pochyby o univerzálním dogmatu, že je menší zastoupení žen mezi fyziky a inženýry způsobeno jen a pouze brutální či skrytou diskriminací ze strany mužských šovinistů. Kacířsky totiž na konferenci věnované této otázce navrhl, že by mohly hrát roli i odlišné zájmy a vlohy žen a mužů, ba i specifická role žen v rodině. Poněvadž jsem byl z mladších členů fakultního sboru na celém Harvardu jediný, kdo „politicky nekorektní“ názory rektora obhajoval, dokážete si asi představit, pod jakým tlakem z jistých míst jsem se tehdy ocitl.
U nás celkem nikdo necítí potřebu podobná tabu vytvářet. Částečně to vysvětlujeme tím, že víme, co znamená ztratit svobodu slova. Ale je třeba říct, že podobná nařízení o vztahu k ženám neměli v oblibě ani naši komunističtí představitelé z dob minulých (a dnešní dědici jejich odkazu). Přesto nebo právě proto, že se Česko – například podle ukazatele zaměstnanosti žen – postupně stalo jednou z nejemancipovanějších zemí na světě, nemívají Češky nutkání předstírat, že jsou úplně stejné jako muži. Na jisté běžné rozdíly jsou dokonce pyšné.
Většina dívek a žen je ráda, že se může matematice vyhnout s tím, že patří k něžnému pohlaví, zatímco ty, které mají exaktní vědy rády, vědí, že je jejich ženství samotné nemůže zastavit. A navíc si většina žen u nás nenalhává, že by jim snad nějak zásadně vadila galantnost nebo nepřímé vyjádření zájmu ze strany mužů. Lavinu žalob kvůli sexuálnímu harašení a diskriminaci u nás nelze očekávat. I kdyby přišla, soudci ji snad zastaví. I českým ženám může trochu vadit, že z oslovení paní nebo slečna lze zjistit jejich manželský stav – ale že by vyžadovaly úřední ochranu?
Ke studu není důvod Je jasné, že tyto rozdíly mezi Českem a západními státy pramení z hlubších kulturních odlišností. Pokud bychom spolu s některými „mysliteli“ na Západě definovali západní kulturní prostor jako oblast, v níž je třeba za úplnou rovnost žen bojovat i przněním jazyka, který jsme bez podobných zásadních proměn používali asi tisíc let, potom je jasné, že Česko částečně patří ke kulturnímu prostoru východnímu. Je-li tomu tak, máme se za takovou národní vlastnost stydět? A měli bychom se bát o stabilitu společnosti nebo hospodářský růst?
Zdá se mi jasné, že odpověď na obě otázky je NE. Pokud nebudeme rozlišovat slečnu a paní, společenský kolaps ani hospodářská krize nám kvůli tomu nehrozí. Jelikož celá staletí ukázala, že čeština i další prvky naší kultury jsou slučitelné s relativní prosperitou a štěstím všech, máme snad právo očekávat od našich zastupitelů, že ochrání naši svobodu mluvit, jak nám ústa narostla.
***
Pokud bychom definovali Západ jako oblast, v níž je třeba za úplnou rovnost žen bojovat i przněním jazyka, pak je jasné, že Česko částečně patří ke kulturnímu prostoru východnímu
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| LUBOŠ MOTL, fyzik
