Když jsem se jako čtenář poprvé seznámil s literární postavou punkerské hackerky Lisbeth Salanderové, neměl jsem z ní pocit superhrdinky. Spíše mě něčím odpuzovala. Způsob, jak komunikovala s okolním světem, už byl jaksi za hranicemi toho, co akceptujeme jako mírného asociála. Je těžké se identifikovat s člověkem zbaveným svéprávnosti, který neuznává zákony. A roztání přišlo až po dlouhých stovkách stran. A schválně používám slovo roztání – nemohu totiž s čistým srdcem napsat, že se lze do tak komplikované fiktivní postavy úplně zamilovat. A to přesto, že se na konci příběhu dozvíte, co dohnalo Lisbeth Salanderovou k tomu, že je to, co je. (Tady vkládám poznámku, že Lisbeth Salanderová si podle mé malé soukromé statistiky mnohem jednodušeji podmaňuje dívky – možná že ty v ní vidí vybájenou mstitelku, která se může pomstít za trápené ženy.)
Larsson bojovník
o co vlastně jde? Jde čistě o švédskou záležitost. A jelikož mainstreamové superhity ze Švédska přicházejí jen zhruba jednou za dekádu (Pipi Dlouhá punčocha, Děti z Bullerbynu, ABBA, europe, Roxette a marmeláda z IKeA), stojí fenomén Larssonovy detektivní trilogie Milénium za zmínku. A zejména proto, že závěrečný a dlouho očekávaný díl – Dívka, která kopla do vosího hnízda – dorazil i na český trh. (Netřeba se tady rozčilovat, proč tak pozdě. Domovská webová stránka fanoušků švédské trilogie je plná rozhořčených amerických reakcí, proč poslední díl vyšel v Anglii už loni v listopadu, zatímco v USA je k mání až teď.) A kromě toho se nad celou ságou vznáší mystický obraz tragédie. Takové, jako když uprostřed natáčení Vrány zemře syn Bruce Leeho. Švédský spisovatel totiž odevzdal rukopis trilogie v roce 2004 a krátce nato zemřel na infarkt. Stačil dát u příležitosti svého debutu jen jediný rozhovor.
Pikantní samozřejmě je, že Larssonova hlavní aktivita nebyla psaní světových bestsellerů. Vlastně jeho celý život se odehrával „ve dne“, v časopise expo, místě, které sloužilo jako platforma proti pravicovému extremismu.
Začalo to v roce 1995, kdy švédští nacisté zavraždili sedm lidí. expo založil Larsson jako spolek lidí, kteří chtěli extremisty zastavit, do expa měli otevřené dveře lidé libovolné politické orientace. Jen politiku museli nechat za dveřmi. Sestava v expu se hodně obměňovala, protože se občas někdo zhroutil a občas někomu vyhrožovali. Larsson nad výhrůžkami mával rukou a bagatelizoval je. Říkával, že se to nutně musí stát každému, kdo se zabývá něčím takovým. faktem je, že podle svých vlastních slov musel třikrát požádat o pomoc policii. Jedenkrát jeho spolupracovníkovi Kurdu Baksimu někdo střelil do okna, párkrát vyhrožovali náckové i jejich distributorům.
Bojovník za ochranu demokracie byl asi zbytečně skromný. Jemu i jeho přítelkyni evě Karlssonové neonacisti vyhrožovali smrtí tolikrát, že by se dalo říct, že posledních patnáct let života žil Larsson s konstantním nebezpečím v zádech. Švédská obdoba Salmana Rushdieho, dalo by se říci.
Larsson spisovatel
Ale jestli lze s jistou dávkou nadsázky říct, že boj proti náckům se odehrával „přes den“, „noc“ pak zůstala vyhrazena pro úplně jiného člověka. Pro Larssona spisovatele. A přestože se Milénium jen hemží nebezpečnými individui, jeho románové postavy ho na životě ohrozit nemohly.
Kořeny vzniku bestsellerů, kterých se prodalo zatím přes 28 milionů výtisků v jednačtyřiceti zemích, překvapivě nezačínají někde v jinošství při psaní romantické básně pro milou. Před pouhými devíti lety si Larsson začal pohrávat s myšlenkou detektivních dvojčat, která zestárla, je jim přes pětačtyřicet a mají vyřešit svoji poslední záhadu.
„S kamarádem Kennethem A. z agentury TT jsme jen tak vysedávali a řešili, jak napsat o detektivních dvojčatech, až z toho vzniklo něco úplně jiného,“ řekl Larsson ve svém posledním rozhovoru v roce 2004.
A jestliže jsem se na začátku mírně otřel o četnost komerčních hitů, které produkuje Larssonova mateřská severská země, jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že z těch pár švédských štěků, které znám z dětství, opravdu vznikla Larssonova světově proslulá postava.
„Nakonec jsem místo detektivních dvojčat vzal Pipi Dlouhou punčochu. Jak by asi vypadala dnes? Jak by vypadala jako dospělá? Jak bychom jí říkali? Sociopatka? Hyperaktivní dítě s poruchou soustředění? Dívá se na společnost jinak než ostatní. Udělal jsem z ní Lisbeth Salanderovou, pětadvacetiletou ženu, která se cítí jako naprostý outsider. S nikým se nestýká a neosvojila si žádné sociální dovednosti. (Takže nejvíce fascinující postava současného světového thrilleru – dívka, jejíž podobu vytvářejí zástupy karikaturistů pro ty, kteří chtějí vědět, jak Lisbeth vypadala, je přestárlá sociopatka Pipi!)
A sama o sobě by potetovaná hackerka nikoho neokouzlila. Larsson jí tedy stvořil ideálního spolupracovník a milence-přítele. A aby vyvážil Lisbethinu asociálnost, vznikl Mikael „Kalle“ Blomkvist, pětačtyřicetiletý novinář. „Blomkvist je pracovitý, schopný a správný chlapík, který pracuje pro svůj vlastní časopis Milénium. Děj se točí kolem redakce, ale také kolem Lisbeth Salanderové, která ovšem žádný osobní život vlastně nemá,“ popisoval Larsson hlavní myšlenku románového triptychu. (A já si nemůžu pomoci neutrousit, že „Kalle“ je přezdívka, kterou si Larsson vypůjčil z dalšího střípku českého dětství – z románuAstrid Lindgrenové. Znamenávlastně dětskou zdrobnělinu jména Mikael. Takže nakonec platí rovnice Pipi + Děti z Bullerbynu = bestseller 21. století.)
Zajímavé je, že Larsson používá vlastně téměř filmařskou techniku literárního střihu, kdy pracuje se třemi skupinami postav a mistrně „přepíná“ pomyslnou kameru vždy na jednu z nich. „Jedna skupina vzniká kolem časopisu Milénium, jehož redakce má šest členů. Menší postavy nevstupují do děje jen proto, aby něco řekly; jednají způsobem, který ovlivňuje zápletku. Není to uzavřený svět. Potom je tam okruh kolem Milton Security, soukromé bezpečnostní firmy, kterou vede člověk původem z Chorvatska. A nakonec je tam skupina policistů, což jsou samy o sobě také významné postavy,“ vysvětlil sám spisovatel. Larsson byl hrdý na to, že se mu podařilo vytvořit trilogii, kde se „všechny dějové linie propojí až ve třetí knize“. To ale zároveň neznamená, že by každý díl nefungoval sám o sobě.
Ženská Terminátorka
Právě recenzenti z celého světa byli fascinováni dílem, jemuž vysoce morální Švéd vdechl život. Ze všeho nejvíce pak samotnou Salanderovou. Dívka má vypadat mnohem mladší než na skutečných pětadvacet a tělesnou konstitucí se pohybuje mezi sebepoškozujícím emo typem a neduživou holčičkou z ozdravovny. Ale o co méně dala Salanderové příroda (nebo spíše Larsson) navenek, o to více se v ní koncentruje jakási vnitřní síla téměř rytířů Jedi, která jí umožňuje tu přeprat obrovské chlapy, tu ovládat střelné zbraně s bravurou Bond girl.
Proto také ty příměry, podle nichž je dívka křížencem mezi Larou Croft, geniálním Spockem ze Star Treku a Scarlett O‘Harovou s darem přežít za každou cenu. Nemalou roli taky hraje švédské pojetí sexuality v celé trilogii. Salanderová je bisexuálka, která svého velkého ochránce, novináře Blomkvista miluje, ale je si vědomá, že je bezpečnější se mu vyhýbat. Zejména když ultraliberální severský ekonomický novinář praktikuje mimomanželský vztah se svojí vdanou šéfredaktorkou (za plného vědomí šéfredaktorčina manžela, který novinářský sex toleruje, „pokud nerozbije manželství“). I bez prozrazování stěžejních částí trilogie si dovolím poznamenat, že k pohlavnímu styku mezi novinářem a hackerkou samozřejmě uprostřed ságy dojde.
Stojí to tedy za to, přečíst si Milénium? Rozhodně ano. Na úrovni zápletky se čtenáři dostane plná porce thrillerové pochoutky: zlý průmyslník, investigativní novinář, intriky a tajemství dávné vraždy, vzteklá hackerka se schopností zabíjet pro dobro i špionážní spiknutí sahající do nejvyšších vrstev švédské vlády. Ale mezi příběhem probleskávají Larssonova dilemata, jestli porušovat demokratická pravidla, když jde o správnou věc, či jestli ublížit a zabít může být vlastně morální. ? Trilogie: Muži, kteří nenávidí ženy; Dívka, která si hrála s ohněm a Dívka, která kopla do vosího hnízda
***
Spisovatel si za předlohu vzal Pipi Punčochatou v pětadvaceti.
