V chodbě našeho domu stojí krabice na reklamní letáky. Tečou do ní každý den ze všech schránek, snášejí se tam jako sníh o předloňském lednu, kdy Česko zažilo sněhovou kalamitu. Ve dnech těsně před Vánoci tak už bylo docela složité neztratit osobní a milá přání a pohledy v záplavě papíru ze smršti akčních „vánočních dárků“ a nabídek, kterými mě zahrnuly štědré firmy. A to jsem ještě netušil, jak daleko dokážou ve své štědrosti zajít.
Nevím, jak vás, ale jestli mě něco dokáže spolehlivě znejistit, tak je to doporučená pošta. Vždy, když musím jít na poštu s oznámením automaticky vhozeným do schránky (protože pošťák, který by zkusil zazvonit aspoň jednou, když už ne dvakrát, se ještě nenarodil), což v mém případě znamená absolvovat dvoje schody, z toho jedny Nuselské, jsem lehce nervózní. Zvlášť silné to bylo právě koncem loňského roku, kdy silničářům zbyly peníze, které chtěli honem honem utratit, a tak se pražské ulice myly a drhly, jak léta před tím ne, téměř každý víkend, vždy s milým upozorněním, že kdo si nepřeparkuje, toho odtáhnou a zaplatí, ne, že ne. To se mnou dokázal doporučený dopis opravdu zamávat - nezapomněl jsem náhodou přece jen přeparkovat? Nezvou si mě kvůli přestupkovému řízení? Za kolik to bude? A jestli to není tohle - tak kdo a proč by mi psal doporučeně? Stalo se někomu něco? Nestalo se nic. Jen v jednom případě časopis Týden usoudil, že hodlá ocenit mé několikaleté předplatné, a poslal mi doporučeně nevyžádanou publikaci. Budiž, alespoň se mi ulevilo, když jsem ji na poště po vystání půlhodinové fronty vyzvedával, a navíc šlo o slovník anglických idiomů, který se může někdy opravdu hodit. Ovšem druhý doporučený dopis, to už byla opravdu síla: jakási společnost Auto-Staiger mi totiž doporučenou poštou poslala svůj reklamní leták. Nic víc - jen vyjetinu z barevné kopírky, jejíž odpudivost podtrhávala rozmazaná figurka Santy Clause, pod níž se skvěla akční nabídka na vozy, které mají „vše, co rodina potřebuje, za přiměřenou cenu“. Díky, potřebuji hlavně kyslíkovou masku, běhání po schodech kvůli každé reklamě mě už začíná zmáhat. Obávám se, že v Autu-Staiger se po novém voze rozhlížet nebudu.
Trochu odlišnou, leč stejně nezapomenutelnou variantu „direct mailu“ zvolil ČEZ, který má očividně dojem, že až dosud svým zdražováním energetických cen a současným pyšným vykazováním rekordních zisků dráždil málo, a tak do domácností rozeslal „Oranžového průvodce“, v němž vyzývá spotřebitele: „Šetřete místo i životní prostředí. Nahraďte klasické papírové faktury elektronickou fakturací,“ přičemž na tuhle radu spotřeboval šestatřicet stran lesklého, možná křídového papíru. Aby toho nebylo málo, rozhodl se náš „spolehlivý dodavatel elektřiny“ poslat do řady rodin těch průvodců pro jistotu hned několik, zřejmě proto, aby každý člen rodiny měl svého a nehádal se o něj pod stromečkem, když už se ČEZ rozhodl tak obětavě chránit lesy. Za ostatní cynická doporučení, jak „ušetřit hned a bez velkých nákladů“, kterých je průvodce plný: „Snižte v zimě teplotu v místnosti, určitě topíte moc... Ledničku odstrkejte na to nejchladnější místo v domě, jestli ji náhodou máte v kuchyni vedle sporáku, můžete nadávat za ceny energií leda tak sami sobě, ale v žádném případě ne nám...“, to už ČEZ schytal víckrát, a proto se jimi tady nebudu dál zabývat. Alespoň v jednom bodě jsem si ale mohl koncem loňského roku zhluboka oddychnout - k vánočnímu času posledních let patří také pochyby nad tím, zda přece jen netrávíme Vánoce příliš konzumně, zda naši předci nevěnovali více času rozjímání, zda bychom se neměli vrátit k vánoční idyle, jakou známe například z prvorepublikových obrázků Josefa Lady. Zašel jsem si na výstavu historických betlémů do Valdštejnského paláce v Praze. Jakže tam vypadaly některé z oněch prvorepublikových jesliček? Dětské sáňky i tříkráloví slon, velbloud a kůň vezli pro Ježíška tentýž náklad dárků, a sice cikorku z Kolína. A nad chlévem, v němž odpočívalo děťátko zahřívané volkem a oslíkem, se místo nápisu Sláva Bohu na výsosti či Gloria In Excelsis Deo rozprostíral velký slogan „Kolínská cikorka vítězí jakostí“. Tak to s námi proti té historii snad nebude tak zlé.
