Expozice, dokumentující rozmarný, ale zároveň i kulturně bohatý život manželky Ludvíka XVI. je považována za výstavní trhák roku. Královna Marie Antoinetta (1755–1793), jejíž jméno v minulosti vyvolávalo u Francouzů nenávist, se stala fenoménem století. Režisérka Sofia Coppolová o ní před dvěma lety natočila film, tisk ji srovnává s Jacqueline Kennedyovou nebo s princeznou Dianou. Začíná se připomínat její umělecký přínos v architektuře, divadle a módě. Podobně je Marie Antoinetta prezentována i na zmíněné výstavě, která v Paříži potrvá do 30. června.
Kurátor instalace Xavier Salmon se velmi precizně držel svého záměru realizovat o Marii Antoinettě především životopisnou výstavu, první velkou expozici od roku 1955. Exponáty jsou proto řazeny striktně chronologicky, opatřené podrobnými popisky, a dokonce v několika jazycích, což je u Francouzů opravdu výjimečné.
Královnin krátký bujarý život zakončený popravištěm symbolizují především nádherné a cenné předměty všeho druhu vyrobené výlučně pro její potřebu nebo potěšení. Některé si přivezla z rodné Vídně, jiné dostala již jako francouzská královna. Později byly vinou revoluce roztroušeny do mnoha zemí Evropy, odkud také jsou na zmíněnou výstavu svezeny.
Ludvík XVI., tlustý nemotora Prezentace zabírá v Grand Palais několik sálů. Začíná obrazy ze Schönbrunnu, na nichž je Marie Antoinetta, nejmladší dcera Marie Terezie, ještě v kolíbce, při hře se sourozenci nebo při lekci baletu a hudby. Mezi nimi vynikají především podobizny malé princezničky, jejichž autorem je Jean-Etienne Liotard. Z nich se dá soudit, v jakém přepychu a bezstarostnosti budoucí královna žila a jak těžce se v patnácti letech, kdy ji vdali do Francie, musela vyrovnávat s novou životní rolí.
Také její manžel, nebohý Ludvík XVI., není expozicí líčen tak, jak ho Francie dlouho a s oblibou prezentovala – jako tlustý hloupý nemotora, jehož jediným zájmem je pojídání zaječí paštiky a spravování zámků. Jsou zde jeho portréty z doby, kdy vyrůstal na zkaženém francouzském dvoře plném milenek, milenců a intrik. Místo obézního a duševně zaostalého prince je na nich pohledný muž, jemuž rozhodně nechybí inteligence.
A pak už následují výjevy z monstrózní svatby z května roku 1770: zápis o průběhu sňatku i zasedací pořádek svatebních hostů na banketu v Opeře a svatební dary, především ty, které mají zajímavý příběh.
Celkem tři stovky exponátů zahrnují vše, co může dnešnímu člověku přiblížit osobnost královny, ale i způsob tehdejšího života na královském dvoře. K vidění jsou nákresy dokumentující zvelebování Trianonu, v němž se královna osobně angažovala. Vystaveny jsou její nejslavnější busty, drahé umělecké předměty, návrhy zahradního divadla, jež milovala, psací potřeby a desítky dalších věcí. Pak je to samozřejmě kopie neslavně proslulého „Královnina náhrdelníku“, jenž přispěl k její pozdější popravě.
Velká pozornost je věnována také portrétům jejich dětí, z nichž se revoluce dožily pouze dvě. Z celé královské rodiny ji přežila jen dcera, Madame Royale. Následník trůnu Ludvík XVII. byl dán na převychování do rodiny vězeňského bachaře a později záhadně zmizel.
Maminka Marie Terezie radí Mezi exponáty, u nichž se tvoří hloučky lidí, jsou méně známé obrazy Marie Antoinetty, na nichž vyniká její nevšední krása a jemnost. K těm patří například obraz od Le Bruna nazvaný Marie Antoinetta s knihou nebo Královna na koni.
Je zde však i plejáda portrétů těch, kteří tolik využívali její naivity, a „podepsali“ se tak pod její ortel smrti. Je to například komtesa de Polignac, kardinál Rohan, bratři Ludvíka XVI., toužící po trůnu, a ještě lačnější švagrové, některé dvorní dámy i zahraniční diplomaté. Světlou výjimkou je pouze krásný Axel von Fersten, švédský vyslanec, který královnu tajně miloval a snažil se ji do poslední chvíle zachránit před popravou. Kupodivu chybí podobizna diplomata českého původu, Václava Kounice, jenž Marii Terezii vnukl myšlenku na bourbonsko-habsburské spojenectví stvrzené sňatkem. O krvavém osudu nebohé Marie Antoinetty tak rozhodl již v době, kdy byla teprve batole.
Osobnost Marie Terezie se prolíná výstavou jako určitý vysvětlující prvek. Úryvky z jejích dopisů jasně odrážejí chování mladé královny, které chtěla matka alespoň písemnou formou korigovat. Nabádá Marii Antoinettu, ať si nepopuzuje lid proti sobě přemírou výstředností, ať se neobklopuje špatnými rádci a lehkomyslnými dvorními dámami, ať je nápomocna svému muži v dobrém vládnutí, ať je pamětliva bouřlivých politických poměrů v sousedních zemích, ať, ať, ať...
Starost dělal Marii Terezii rovněž fakt, že se mladému páru dlouho nedařilo zplodit potomka, a proto do Francie vyslala svého syna Josefa II. Jeho zásluhou se přišlo na příčinu intimních potíží Ludvíka XVI. a ty byly poté odborně vyřešeny. Poslední roky života mladé královny jsou na výstavě odděleny interiérovým předělem. Vysokým modrým baldachýnem se vstupuje do zatemněných sálů, kde jsou ve vitrínách osvětleny pouze exponáty. Většinu z nich tvoří dobové karikatury, dopisy vězněné panovnice příbuzným do Vídně, kteří pro ni ze strachu nehnuli ani prstem, zápisy dozorců o spotřebě prádla a jídla...
Mezi naprosté rarity patří její spodnička, kterou měla na sobě před popravou, její osobní zápisky z vězení, dopis na rozloučenou, školní sešit syna Ludvíka XVII., stolní hra a další drobnosti, které revoluční tribunál královské rodině dovolil v zajetí mít. Předměty jsou oproti těm palácovým tak smutné, ubohé a oprýskané...
Expozice kupodivu nekončí žádným historickým prologem, žádnou lítostí. Posledním exponátem, umístěným zcela v čele ponurého sálu, je originál známé kresby načrtnuté tužkou od Jacquesa-Louise Davida nazvané Marie Antoinetta jedoucí na popravu.
A konec. Zelená šipka s nápisem východ navede návštěvníky již jen ke strohé chronologické tabuli se základními životopisnými daty královských manželů, popravených několik měsíců po sobě.
Je záslužné, že se Francouzi konečně rozhodli připomenout si svoji nejslavnější diplomatickou ostudu: „divadelní“ popravu cizinky ve své zemi.
