7. července 2018 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Noviny

Merkelová jako pozdní Gorbačov? Chce zachovat svět nevýhodný pro ‚Trumpovy‘ USA, míní politolog

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 42Diskuse
Fotka ze zasedání nejvyspělejších zemí světa vzbudila velký ohlas na sociálních... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Fotka ze zasedání nejvyspělejších zemí světa vzbudila velký ohlas na sociálních... | foto: ČTK

Praha Je to už skoro móda. Liberálů kritizujících liberály a poukazujících na chyby liberální demokracie je v evropských a amerických intelektuálních kruzích čím dál víc. Málokdo to však umí tak pronikavě a v tak širokých souvislostech jako Ivan Krastev.

Přední bulharský politolog, pravidelný přispěvatel deníku New York Times a jeden z mála Východoevropanů, kterým Západ naslouchá, vysvětluje v rozhovoru pro LN nesnadnou situaci Evropy po nástupu amerického prezidenta Donalda Trumpa. Vyjadřuje také své obavy, že velkým poraženým migrační krize mohou být státy střední a východní Evropy – i když měly ve sporu o uprchlické kvóty pravdu.

Celý rozhovor s Ivanem Krastevem vychází v příloze Česká pozice sobotního vydání LN

LN: Myslíte si, že evropští politici dokážou číst Donalda Trumpa?
Jedna z nejzajímavějších knih o Trumpovi je studie Charlieho Ladermana a Brendana Simmse Donald Trump: vznik světonázoru. Autoři vzali všechny rozhovory, které Donald Trump poskytl od roku 1980 do začátku prezidentské kampaně. Nikoli knihy, které vydal, protože u nich není zaručena autenticita. A na základě tohoto korpusu zkusili najít témata, ve kterých je Trump konzistentní a nemění názory. Našli celkem tři.

První je, že obchodní vztahy jsou „zero sum game“, tedy hrou s nulovým součtem. Aby někdo vydělal, musí někdo jiný prodělat. Jinými slovy Trump je hluboce přesvědčen, že není možná „win win game“, interakce, na které vydělají všichni.

Druhé téma je negativní fixace na Írán. Vysvětluje se to tím, že v letech 1979 až 1980, když se Trump začal zajímat o politiku, se odehrála krize s americkými rukojmími, která se stala symbolem ponížení Ameriky ze strany islámského státu.

Třetí téma je spojené s Evropou: podle Trumpa je nefér, že dvě země, které prohrály druhou světovou válku – Japonsko a hlavně Německo – jsou vítězové v poválečném světě. Jak je možné, že vítězové jsou na tom hůř než poražení?, ptá se.

Ivan Krastev

Ivan Krastev

LN: To je ostatně velmi rozšířený názor v Rusku…
Přesně tak. A zčásti vysvětluje Trumpův vztah k Rusku jako k vítězi války. Pro Donalda Trumpa musíš být vítězem pořád v každé situaci. Neexistuje malý a velký střet. Je třeba vyhrát každý. Připomíná to uvažování v podsvětí, kde si nemůžete dovolit prohrát ani jednou – protože ztratíte respekt a pak už všechno.

LN: Jak se tento Trumpův názor projeví ve vztahu k Evropě?
Trump nemyslí v kategoriích institucionálního spojenectví. Nemá speciální zájem rozvrátit NATO, prostě na jeho mapě Severoatlantická aliance není, jsou tam jednotlivé země a právě s nimi chce jednat. Platí to i v obchodních vztazích. Frustruje ho, že musí jednat s celou Evropskou unií, když chce jednat s jednotlivými zeměmi. V důsledku toho můžeme očekávat, že se bude pokoušet vyvíjet dvoustranné vztahy, zatímco Unie se bude snažit udržovat jednotu.

Bude členské země Evropské unie tlačit k projevům neloajality k sobě navzájem – například co se týká otázky Jeruzaléma. Pro něho je důležité ukázat, že Evropská unie jako taková je problém. Jestli s ním někdo chce mluvit, má mluvit z pozice hlavy svého vlastního státu, nikoli z pozice Evropské unie. Platí to především pro Německo a Francii.

LN: Trump si s Angelou Merkelovou evidentně nerozumí. V jednom svém textu jste ji přirovnal k pozdnímu Michailu Gorbačovovi – s idealistickými záměry, ale naivní a chybující. Je to varující přirovnání, protože víme, jak skončil stát, kterému stál v čele. Jaký bude nakonec dopad politiky Angely Merkelové na EU?
Angela Merkelová je ve velmi těžké situaci, protože se pokouší zachovat svět, který byl výhodný pro Evropu a především Německo. To je ten samý svět, který Donald Trump považuje za nevýhodný pro USA. Daří se jí to čím dál hůř, a to z vnějších a už i z vnitřních příčin. EU se dostala do čtyř krizí, které ji rozdělily různým způsobem. Merkelová v jednom okamžiku nepochopila, která z nich je ta nejdůležitější.

Ivan Krastev (53)

Bulharský politický vědec, jeden z mála současných východoevropských intelektuálů, jejichž hlas je slyšet i v USA a v západní Evropě.

Předseda Centra liberálních strategií v Sofii a stálý člen Institutu humanitních věd ve Vídni.

Pravidelný přispěvatel New York Times, zakládající člen předsednictva Evropské rady mezinárodních vztahů, člen rady Mezinárodní krizové skupiny.

Věnuje se současným problémům demokracie.

Napsal několik knih, jež vyšly anglicky, například v roce 2014 Democracy Disrupted: The Global Politics on Protest, v roce 2013 In Mistrust We Trust: Can Democracy Survive When We Don’t Trust Our Leaders?, nejnovější je After Europe z roku 2017.

V červnu přednášel v Praze při příležitosti bulharského předsednictví Evropské unii.

LN: Které jsou ty krize?
První byl brexit, skutečnost, že nejstarší evropská demokracie chce odejít, změnila psychologicky vnímání unie. Byl to šok, ale v střednědobém horizontu se ukázalo, že může mít i stabilizující vliv, zejména vzhledem k jisté bezradnosti britské vlády.

Druhá krize přišla s anexí Krymu, a to především proto, že EU dokázala přesvědčit sama sebe, že na evropské půdě vojenská síla už nemá význam. Vlastně je to pochopitelné: když něco nemáte, je snadné si myslet, že to není důležité. Ukázalo se, že to tak není. V tom okamžiku Evropa zjistila dvě věci: že americké vojenské záruky nejsou stejné, jaké byly během studené války, a že evropské národy a hlavně Němci nejsou připraveni investovat do vlastní obrany. Velký úspěch Evropy, že se dokázala demilitarizovat, se najednou jeví jako velká slabina.

Pak následuje krize eurozóny. Tady byla pozice Německa extrémně konzervativní, což bylo dáno obavami německého voliče, že bude muset zaplatit účet. Vedlo to k destabilizaci periferních zemí eurozóny, především Řecka a Itálie.

Vzápětí začala čtvrtá a nejdůležitější krize, migrační. Merkelová uviděla možnost ukázat, že Německo není sobeckou zemí. Přitom totálně nepochopila obavy nejen ve východní Evropě.

LN: Co přesně Merkelová nepochopila?
Ve většině zemí střední a východní Evropy došlo po roce 1989 k obrovské ztrátě obyvatelstva. Baltské země, Bulharsko, Rumunsko či Maďarsko zaznamenaly mimořádné populační propady. Jenom mezi lety 2007 až 2017 opustilo Rumunsko 3,4 milionu lidí. Tři čtvrtiny z nich byly ve věku pod 30 let. Maďarsko opustilo za posledních deset let více lidí než po revoluci v roce 1956. Revoluce z roku 1989 se liší od jiných podobných události v tom, že neodešli poražení, ale vítězové nebo aspoň ti, kteří si změnu přáli nejvíc. Vznikla situace, kdy vítězové jsou první, kteří opouštějí zemi, a tak i samotná myšlenka změny se stává problematická.

Některé státy se ocitají v situaci NDR z roku 1961. Tehdy to režim řešil zdí. Teď propukla demografická panika – tváří v tvář migračnímu proudu mnohé národy pociťují až existenční obavy. Reakcí byla také populistická rétorika, podle které nemá smysl jet na Západ, Západ je zkažený, je z něj málem Blízký východ.

LN: Česko je ale výjimkou, jeho obyvatelstvo dokonce lehce roste a přitom antiimigrační společenská a politická většina existuje i zde. Čím si to vysvětlujete?
Strach existuje i tady a vychází z historické zkušenosti. Před jedním stoletím existovaly dvě Evropy. Ta jedna, multikulturní byla v centrální a východní Evropě. Západní Evropa byla mnohem více etnicky homogenní. Během 20. a 30. let ovšem centrální Evropa začíná vnímat svou multikulturnost jako slabinu. Menšiny se stávají bezpečnostním rizikem pro tehdejší národní státy, což se projeví během války. V tomto smyslu se poválečná homogenizace těchto států začíná vnímat jako velký úspěch. Mezitím na Západě v důsledku dekolonizace začíná vznikat jiný typ společnosti, mnohem více multikulturní.

Kvóty byly velkou chybou, protože vytvořily pocit, že se zdejším společnostem diktuje model, který nepovažují za dobrý. Merkelová nepochopila symboliku kvót. To, že se v očích Východoevropanů myšlenka multikulturní společnosti začíná prosazovat silou. Přitom oni se dívají na svou homogenitu jako na výhodu. Právě tehdy se objevil strach a zlost.

A ještě něco. Během řecké krize hlavní vzkaz z Berlína zněl „existují pravidla“ a musíme se jich držet. Během migrační krize najednou vzkaz zněl „pravidla nefungují“. V této situaci můžete žádat výjimky, ale jako politické řešení, nikoli jako moralistickou výzvu, kterou navíc prosadíte silou. Byl to signál pro velké skupiny obyvatel ve východní Evropě, že pravidla se mění podle toho, jak se zachce velkým zemím, a s nimi se zachází jako s druhořadými.

  • 42Diskuse




Najdete na Lidovky.cz