Kulturní manželství začíná sloučením knihoven: je to erotické, ony se liší. Potom roste knihovna pomaleji: jsou důležitější věci. Další knihy se kupují s myšlenkou na toho druhého: v souladu s ním, nebo v opozici: „Nač kupuješ ten atlas, máme hromadu všelijakých map.“ – „Chci to mít pohromadě a nevím, jak se dneska jmenují ty nové státy v Africe…“ Prostě atlas je atlas.
Když jeden z vás je členem Klubu čtenářů, je to skoro diktát. Čapek, další Čapek, Scheinpflugová… Básně čte jeden z vás, ten druhý čte Dicka Francise. Kniha Naše dítě je skoro kuchyňské nádobí a ulpí u vás až do menopauzy. Když ji otevřete, žasnete, jak je zastaralá: dneska se děcku dává jíst, když má hlad, a nenechává se pokrokově řvát, jak ordinovala Fügnerová. Naše knihovna se rozkládá po celém bytě – základ je na gauči a obsahuje Světovou revoluci, Úvahy o slovanství, Útěchu z filozofie, Dobrý člověk ještě žije, Tulák s loutnou… V normální knihovně je literatura česká klasická jako Kusy mého srdce, v příborníku, kde bývá sklo, je zahraniční: Kristina Vavřincovna, Vzduch zdarma, Komu zvoní hrana, Běsi… Za dveřmi v polici až do stropu je všecko: Toronto, Index, Kadlečík, Procházková, Tatarka, Kohout… V rovině očí je něco jiného: telefon, všelijaké kamínky z cest, figurky a džbánečky, a za nimi teprve je Dokonalé manželství a Seneca utěšitel, dva svazky Františka Baleje a Krvavý román.
Paní Vaculíková má ve svém pokoji knihovny tři: nad psacím stolem a žehlicím stolem plno čehosi, co si oddělila, a já z toho používám jen slovník cizích slov, ad hoc. Na skříni až ke stropu je knihovna převážně historická, obsahující i její spisy. Na stolku u postele má hromadu děl duchovědných. Halík, Cílek, Putna, Berďajev a knihy o KGB.
Většinu knih nevezmeme do ruky nikdy, leda při malování. Ale nějaké vyřazování nepadá v úvahu. Paní Vaculíková se na knihovnu dívá archeologicky: obsahuje vrstvy našeho života. A rostli s nimi naši kluci. A opravdu, náš francouzský Martin, když přijede, prohlíží si knihovnu.
Co já z naší knihovny užívám: Slovník spisovné češtiny, veliký slovník slovenštiny, veliký ruskočeský slovník, švédsko-český, německoholandský a obráceně, maďarský, lužickosrbský. Koupil jsem si kdysi slovník svahilštiny, jen tak na čtení. Překvapilo mne, jak se svahilsky řekne fotografie: je to z angličtiny – piča. Slovo pohár máme my od Maďarů, ne naopak, jak jsem myslel. Důchodce se slovinsky řekne upokojenec.
Pak máme v pokoji veliký stůl, na který odkládáme knihy, jež nemíníme mít, jenže nevíme, kam s nimi. Někdy vezmu tašku knih, zanesu je do čítárny v univerzitní knihovně a tam je prostě opustím. Do antikvariátu nemá smysl chodit: oni chtějí jenom prodávat, ne kupovat. Co nechtějí koupit, zastrkávám jim do polic; básně.
Na veletrh do Havlíčkova Brodu jsem jel s úmyslem nekoupit si žádnou knihu! To jsem dodržel. A přivezl jsem si jich pět: ony si mě koupily.
Pondělí Neff Úterý Vaculík Středa Baldýnský Čtvrtek Rejžek Pátek Šustrová Sobota Klíma
