Berlínští filharmonikové provedli Mou vlast vcelku naposledy před sedmnácti lety - i odtud možná pramenil nynější dychtivý zájem orchestru o toto dílo. I znalý český posluchač mohl sledovat precizní a barvitý přednes důvěrně známých pasáží, ale díky preciznosti a stoprocentnímu nasazení jsme se dočkali nejednoho úžasného objevu. Kdo si například jindy všimne, že na začátku Vltavy mají kromě fléten a klarinetů nádherné téma také violy?
Málokdy zní Tábor skutečně jako chorál, a ne jako pochod a zřejmě nikdy není závěrečné forte v českých luzích a hájích tak mrazivě strhující. Svou roli měla i akustika domovského sálu Berlínské filharmonie, ve které je slyšet každý nástroj a zvuk orchestru přitom zůstává homogenní v geniálně vypočítaném dozvuku. U nás doma už na smetanovské mýty většinou nevěříme, zato mýtus, že jsme jediní, kdo dovedou opravdu dobře zahrát Mou vlast, si rádi pěstujeme dodnes...
Záznam bude na Nový rok
V pojetí se Bělohlávek držel svého ideálu důkladného propracování a sevřené stavby. Přitom není pochyb, že by orchestr dovedl dosáhnout i větší vřelosti a romantičnosti - ale jak napsal jeden berlínský kritik, „národní patos může bez hudebního mistrovství po chvíli nudit“. V tom s ním musíme souhlasit a dirigentův důraz na obecné hudební kvality díla je s tím v souladu.
Uvedení Mé vlasti s Berlínskými filharmoniky bylo přáním šéfdirigenta Sira Simona Rattla, který byl přítomen na pátečním koncertu i s manželkou Magdalenou Koženou. „Velmi si vážím toho, že se přišel osobně podívat a po koncertě vyjádřil přání, abych v Berlíně dirigoval častěji,“ řekl Jiří Bělohlávek. Na přání Jiřího Bělohlávka se v Berlíně hrála Má vlast bez přestávky, a jak dodává, považuje tuto podobu za ideální. „Je v tom spíš jistá pohodlnost hráčů a někdy společenské důvody - ale tady jsme hráli bez přestávky, dokonce bez zdvojeného obsazení dechů. A když měla dechová skupina obávané pastorále v Blaníku, provedli to i po šedesáti minutách intenzivního hraní tak, že jsem nemohl mít jedinou připomínku. Jako když vytáhnou šperk z pokladnice... Pro každého hráče, který není Mou vlastí odkojen, to je vždy velmi náročný úkol, všechny čtyři zkoušky i generálku jsme využili do poslední minuty. Odezva u hudebníků ale byla snad ještě spontánnější než v sále - chtěli do sebe vstřebat všechno, co je s tradicí provádění tohoto díla u nás spojeno,“ popisuje Bělohlávek atmosféru v jednom z nejlepších světových orchestrů.
Obě strany tu mohou být lekcí moderně chápaného vlastenectví, které se neopírá o nacionalistická klišé, ale o špičkovou práci, vstřícnost a uznání kvality. Je to mimořádná věc i ve smyslu národní reprezentace - je jistě pravda, že o vítězství českých fotbalistů nad týmem Německa se minulý psalo mnohem víc. Berlínský koncert je ovšem důkazem, že fenomén české hudby a kultury je v tomto směru mnohem významnější, i když to u nás mnozí tak nevnímají.
Český rozhlas 3 získal záznam tohoto koncertu a plánuje jeho odvysílání na Nový rok, 1. 1. 2008. Jiří Bělohlávek pak uvádí Mou vlast 10. a 11. dubna v Lipsku s orchestrem Gewandhausu a s Berlínskými filharmoniky ještě jednou 3. 7. na festivalu v Aix-en-Provence. Do Berlína se ovšem vrátí už v únoru, kdy bude s orchestrem DSO řídit Sukova Asraela, v Praze vystupuje do konce tohoto roku dvakrát - tuto středu zahajuje sezonu Pražské komorní filharmonie a v prosinci řídí jeden koncert České filharmonie. Už při letmém pohledu do dirigentova kalendáře těžko čekat, že s ní bude v budoucnu vystupovat častěji než jednou za sezonu. A důsledky jistého historického omylu budou zřejmě muset napravit dirigenti dalších generací. Bělohlávkovo hostování s orchestrem BBC na nejbližším Pražském jaru je ovšem velmi očekávanou událostí.
