Magické obřady nebo léčba.
Tak se v minulosti často využívaly jedovaté rostliny. Za atraktivním vzhledem narcisů nebo nevinnou vizáží sněženek se ukrývá riziko otravy.
Česká příroda se může pochlubit širokou škálou jedovatých rostlin. A nebezpečné nemusejí být jen plody, jed obsahují i kořeny, stonky nebo listy řady bylin a dřevin.
Některé rostliny, například škumpy, mohou vyvolat otravu dokonce i při pouhém doteku.
U bolehlavu stačí jen delší přivonění.
Rulík zlomocný (Atropa bella-donna) Až téměř dvoumetrová vytrvalá bylina z čeledi lilkovitých si vysloužila přezdívku čertova třešeň. Mohou za to její plody: kulovité bobule o průměru dva centimetry jsou nejprve zelené a později zpravidla černé. Připomínají přezrálé třešně. Jejich čertovskost spočívá v tom, že stejně jako ostatní části rostliny obsahují jedovaté alkaloidy. Otrava nastává nejčastěji po konzumaci bobulí rulíku, které se „přimíchaly“ třeba mezi borůvky. Pro malé dítě jsou smrtelnou dávkou už tři kuličky, pro dospělého asi deset. Člověk se může otrávit dokonce i přes mléko nebo maso zvířat, která rostlinu spásla.
Vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia) Vytrvalá až 40 centimetrů vysoká bylina z čeledi liliovitých dává přednost dostatku vláhy. Najdeme ji v lužních lesích, vlhčích listnatých porostech nebo v křovinách. Jak naznačuje její pojmenování, jsou pro ni charakteristické čtyři listy, výjimečně jich však může být i pět nebo šest. Jedovaté saponiny najdeme v celé rostlině, nejvíce v oddenku a bobulích. Protože se tyto látky obtížně vstřebávají, nebývají otravy zpravidla smrtelné. Vraní oko představuje hrozbu především pro děti: ty jeho plody snadno zamění třeba za borůvku.
Tis červený (Taxus baccata) Jehličnatá dřevina z čeledi tisovitých dává přednost stínu. Sice roste poměrně pomalu, ale přesto se může „vyšvihnout“ do výšky až dvacet metrů. Celá rostlina s výjimkou sladce chutnajícího červeného dužnatého obalu okolo semene je prudce jedovatá. Směs jedů nazývaná taxin se velmi rychle vstřebává z trávicího ústrojí, smrt tak může nastat během několika minut po požití. Otrava se projevuje zvracením, bolestí žaludku, průjmem, křečemi, slabým pulzem, v těžších případech i bezvědomím. Tis patří mezi silně ohrožené druhy.
Blín černý (Hyoscyamus niger) Potřete se mastí z blínu a vznesete se do oblak. Jednoletá až dvouletá bylina z čeledi lilkovitých se v minulosti využívala při magických obřadech. Věřilo se, že umožňuje čarodějnicím létat. Pravdou je, že vyvolává silné halucinace a velmi nebezpečné otravy, které mohou skončit smrtí. Naštěstí k nim však dochází vzácně, protože blín není snadno zaměnitelný – jeho semena si lze splést snad jen se zrnky máku. Jedovaté jsou všechny části rostliny. Bylina dorůstá do výšky až 90 centimetrů, kvete od června do října a má ráda teplejší stanoviště.
Bolehlav plamatý (Conium maculatum) Odvar z bolehlavu usmrtil řeckého filozofa Sokrata. Na svědomí má patrně také život mnoha odsouzenců. Celá rostlina obsahuje prudce jedovatý alkaloid koniin, nejvíce je ho v plodech. Koniin se vstřebává zažívacím ústrojím i kůží, je však značně těkavý, a proto může dojít k otravě i při delším čichání k rostlině. Otrava se projevuje zvracením, sliněním, obrnou kosterního svalstva a zástavou dechu. Dvouletá bylina z čeledi miříkovitých dorůstá až do výšky 2,5 metru a je rozšířena po většině Evropy.
VÍTE, ŽE... ...lesníci mapují i kytičky?
Každá dřevina potřebuje ke svému optimálnímu růstu jiné klimatické a půdní podmínky. Borovice může růst na nejchudších stanovištích, třeba na písku, jedle vyžaduje bohatší a vlhčí půdu. Dubu letnímu se nejlépe daří v teplejších nížinách do 400 metrů nadmořské výšky, kleč roste i v 1500 metrech nad mořem. Zjišťováním a mapováním růstových podmínek se zabývá lesnická typologie, která je základem plánování v hospodářských lesích. Typologové dělí naše území
na deset vegetačních lesních stupňů daných klimatickými podmínkami (zhruba ve shodě s nadmořskou výškou). Podle půdních poměrů se pak růstové podmínky napříč všemi stupni dělí do řad. Existuje např. řada bohatá, svěží, kyselá, extrémní, obohacená a další. Protože na každou řadu jsou v každém vegetačním stupni vázána různá společenstva rostlin, mapují se v praxi typologické jednotky podle těchto rostlin. Výsledkem mapování je typologická mapa, na jejímž základě se určuje, které lesní dřeviny se na daném stanovišti budou pěstovat.
