Za týden pak uvede ČT 2 Otakara Vávru a jeho Kladivo na čarodějnice, po něm Juraje Herze, Sběrné surovosti a Sladké hry minulého léta... Celkem je natočeno už 26 portrétů osobností, které patří k tomu nejlepšímu, čím se československá kinematografie může pyšnit.
* LN Co vás vedlo k tak důkladnému připomenutí historie našeho filmu?
Mluvíme pořád o potřebě historické paměti jako základu naší kulturní identity a já v tomhle smyslu považuji skoro za povinnost každé generace, aby se ohlédla za dědictvím svých otců a dědů. U filmu mi připadá zvlášť absurdní, že lidé, kteří vytvořili často až ikonická vizuální díla své doby, zůstávají nejednou skryti, obrazově nezachyceni. A když už, tak dnes nejvýš v nějakém zábavném pořadu, mimo jejich umělecké a životní směřování. Tohle jsme společně s režisérem Martinem Šulíkem a producentem Čestmírem Kopeckým chtěli napravit. Pozdě, ale přece.
* LN Myslíte, že je pozdě?
Pozdě proto, že někteří nám bohužel unikli na nebesa, jako Antonín Máša, Jaromil Jireš nebo už dlouho předtím Evald Schorm či Pavel Juráček. Ale právě náš společný předchozí film Klíč k určování trpaslíků z roku 2002 podle Juráčkových deníků nás svým ohlasem i u nejmladší generace přesvědčil, že to všechno má smysl. Že šedesátá léta v sobě skrývají osobní i nadosobní dramata, jejichž ozvěny doléhají vznešeně i nízce až do našich časů. Navíc v jiné poloze, než jakou zkoumá politická historie a aktuální publicistika. A v poloze doložitelné kromě vzpomínek právě i konkrétními filmy. Není to úžasná příležitost, jak konfrontovat tehdejší realitu s dnešní pamětí?
* LN Paměť těch, kdo onu dobu zažili, je věc jedna a fakta, která se ani tehdy nevěděla, věc druhá. Asi jste posbírali materiál, který leccos i pamětníkům doplní?
Pro zaujatého diváka i pro filmového historika se v cyklu najde spousta neznámých detailů ze života tvůrců i o souvislostech vzniku konkrétních filmů. Z dnešního pohledu zaškatulkovaní filmaři představí často i docela jinou tvář svého života a tvorby – například Věra Chytilová, jejíž portrét bude dárkem k jejím osmdesátinám. A kdo už dneska třeba ví, že do některých filmů socialistické produkce se na žádost zahraničních distributorů dotáčely koncem 60. let dodatečně erotické scény jako dobrý obchod pro všechny zúčastněné strany?
* LN Co vás překvapilo?
Největším překvapením byla aspoň pro mě shoda snad všech respondentů na zásadním významu 60. let pro jejich další lidský i umělecký vývoj. Člověk si jistě někdy minulost dodatečně „přeinterpretovává“, ale zdá se, že ideální motivace tehdejší tvorby zůstala pro mnohé filmaře dodnes důležitější pohnutkou než dnešní mnohokrát větší výdělky. Což se paradoxně nevylučuje ani se zmíněným smyslem pro obchod...
* LN Na koho se za ta léta neprávem zapomnělo?
Třeba na režiséra Ladislava Helga, který se po listopadu 1989 stáhl do soukromí, a přitom jako představitel tehdejšího filmového a televizního svazu – FITES – odnesl zlobu husákovského režimu stejně tvrdě jako například kameraman Stanislav Milota. S oběma jsme natáčeli a jejich portrét je součástí cyklu. Vyplněním bílého místa bude i portrét Ivana Baladi, který stejně jako Drahomíra Vihanová stačil debutovat až na konci 60. let a jejich díla hned skončila v trezoru. Představí se i Albert Marenčin, jako kolibský dramaturg vlastně iniciátor moderní slovenské kinematografie.
* LN Koncipovali jste projekt jako česko-slovenský?
Ano, důsledně, tak jak to odpovídá tehdejšímu státoprávnímu stavu i reálné situaci, kdy slovenští tvůrci studovali na pražské FAMU a v Čechách často i začínali točit a i jinak fungovala přirozená česko-slovenská výměna, například v obsazování herců. Samostatnými portréty se tak představí nejen Dušan Hanák či Juraj Jakubisko, ale například i režisér Eduard Grečner nebo kameraman Igor Luther.
* LN Cyklus jste nazvali Zlatá šedesátá. Opravdu to byla pro umění zlatá éra?
V právě skončeném roce oslavil český film sto deset let své existence a myslím, že každý, kdo tu dobu přehlédne, by sotva vyzdvihl jako vrcholné jiné období než právě 60. léta. Až do války jsme se učili řemeslu a zápasili s komerčními vlivy. Tři roky po válce stačily jen naznačit, čím by mohl český film být, a nastala éra služby v zájmu ideologie. Teprve 60. léta uvolnila myšlenkové okovy a přitom filmu ponechala bohatou státní podporu, zajištěnou poválečným zestátněním kinematografie. O tu nepřišel film ani za normalizace, zato se vrátila cenzura. Ta padla po listopadu 1989, teď však zase zmizely peníze. Čili jediné ideální období s penězi i nakonec úplnou tvůrčí svobodou opravdu nastalo v 60. letech. Navíc do hry právě tehdy vstoupila vzdělaná generace mladých filmařů neposkvrněných minulostí, přitom však stále věřících ve smysl práce nejen pro sebe, ale i pro společnost. To jejich dílům dávalo přirozenou hloubku a nadčasovost.
* LN Jak v tomto směru dopadá srovnání s českými filmy současnými?
Právě ta přirozená hloubka a nadčasovost mnoha současným filmům schází. Dnešní filmaři mnohem lépe zvládají technologii, vaří však z vody, odkaz kinematografie 60. let, vůči kterému se občas – možná i právem – negativně vymezují, podvědomě redukují do vyprázdněné karikatury. To je škoda, i když chápu, že honička za penězi jim možná nic jiného nedovolí. Právě na tom ale vidíme, čím jsou 60. léta stále živá, osobně naléhavá. Kladla totiž filmařům stejné mravní otázky, jaké jim klade dnešní doba, jen v jiném klíči. Tehdy se tvůrce rozhodoval mezi svobodou a služebností ideologii, dnes se rozhoduje mezi svobodou a služebností penězům. Obojí je dilema v jistém smyslu stejně osudové a jeho špatné řešení má stejně katastrofální následky. Umělecké i charakterové.
