V poslední době se rozmáhá pirátství. Poprvé po dlouhých létech se nyní dotklo i evropských vod. V červenci upadla do zajetí loď Arctic Sea, která plula pod maltskou vlajkou z finského přístavu Jakobstad do Alžírska. Naposledy o sobě dala vědět v Lamanšském průlivu.
Pirátství je ale stejně staré jako umění plavit se po moři. Ve středověku byl postrachem moří pirát Oruč, řečený Ohnivá brada.
Na jaře roku 1496 kráčel uličkami tuniského přístavu La Goulette podivný průvod. Od moře k tržišti a dál k sultánovu paláci šel zástup španělských zajatců spoutaných otrockým jařmem. Za nimi sto sokolníků se cvičenými sokoly a dále nepřehledná řada nosičů s balíky látek, skvostů a zbraní. Průvod uzavírali tři Řekové na nádherných jezdeckých koních.
Velký, takřka neomezený pán Středozemního moře, rudobradý pirát Oruč, vezl se svými bratry Izou a Chajruddínem dary tuniskému sultánu Achmetu Mulejovi. Teď už mohl dávat Oruč královské dary. Dva roky přikovaný u vesla Oruč začínal jako dozorce veslařů na galéře. Takové místo nemohl zastávat člověk, který by nebyl tvrdý, bezohledný, surový. A Oruč byl krutý. Kapitáni jeho galéry si rozhodně nemohli stěžovat na špatnou práci veslařů, na které dohlížel. Galéru, s níž se Oruč plavil, však zajali jednoho dne u ostrova Rhodos křižáci. Bývalý dozorce se najednou sám stal otrokem. Musel usednout na lavici galéry a tvrdě veslovat. Dva roky byl přikován ke svému veslu.
Pak zastihla galéru u ostrova Castelloriso bouře. Vzedmuté vlny lámaly vesla a zdálo se, že osud lodi je zpečetěn. Mezi posádkou propukla panika. Oruč rozrazil pouta a vrhl se do rozbouřeného moře. Zachránil se.
Odešel do Konstantinopole, kde pracoval jako přístavní nosič. Potom přemluvil v krčmě nad zátokou Zlatý roh kapitána jakési turecké brigantiny, aby ho vzal na palubu jako strážného. Svůj souhlas zaplatil Turek životem. Klanice kormidla mu roztříštila lebku. Ale vraždu trestali v Konstantinopoli velmi přísně, vrah býval obvykle naražen na kůl. A toho se Oruč pochopitelně bál. Proto padla ještě nějaká ta hlava a loď, teď už bez turecké vlajky, zamířila do Mykén. Tam vstoupili na palubu ještě jeho bratři Iza a Chajruddín.
Loď znovu vyplula do oblasti řeckých ostrovů. Přepadli a vyloupili několik vesnic a u ostrova Denousa zajali další tureckou loď. Tu daroval Oruč svému bratru Izovi. Společně pak zamířili ke Středozemnímu moři.
Nedaleko Sicílie napadli velkou španělskou brigu se čtyřmi plachtami a děly na bocích. Také té se Oruč zmocnil a daroval ji Chajruddínovi. Zajaté námořníky dostal sultán Achmet Mulej, a to i se cvičenými sokoly, s balíky látek a šperků.
Když bratři s bradami barvy ohně slíbili sultánovi pětinu z příští kořisti, propůjčil jim ochotně La Goulette jako mateřský přístav a skladiště naloupeného zboží. Uvolil se dokonce půjčit jim i svoje lodi. S takovou silou a s takovým zázemím mohl už Oruč něco podniknout. Systematicky plenil nejen středomořské ostrovy, ale i rozsáhlá území Itálie i Španělska. Ani nejsilnější loďstva té doby se mu nedokázala postavit. Vesnice a města na pobřeží začaly pustnout. Lidé prchali v hrůze před strašným pirátem. Pod cihlovým klenutím tuniského bazaru rozkvétal trh s otroky v takovém rozsahu, jaký nepoznalo ani římské impérium.
Mocenský převrat v koupelně V té době se Oruč s Achmetem Mulejem rozešel. Opevnil se na ostrově Djerba, u pobřeží Syrty, kam odvezl nejen své lodě, ale i sultánovy. Mulej mohl nestoudného zloděje jen proklít. Na víc se v té době už nezmohl. Odvážný protivník, který by ho porazil, se nenašel v celém Středomoří.
Oručova pýcha a nestoudná drzost už neznaly hranic. Jednoho dne zvedlo Oručovo loďstvo kotvy a zamířilo k samotným hradbám Říma. Ale v ústí Tibery očekávala piráta první porážka. Rudé papežské galéry zaútočily pod velením kapitána Paola Vittoriho na Oručovy lodě, pobily polovinu posádky a zbytek zajaly. Rudovous, spoutaný na rukou i na nohou, skončil ve vězení. Ale štěstěna Oruče ještě neopustila. Zbavil se pout, osvobodil i své druhy, a potom pobili opilou papežskou posádku i s Vittorim. Svůj neúspěch si chtěl Oruč vynahradit útokem na španělskou pevnost Buji. Ale ani on, ani jeho posádka neuměli bojovat se silnějším nepřítelem. První salva zahnala jeho muže na útěk a zbloudilá kule urvala Oručovi levou ruku. O rok později se ale znovu pokusil Buji dobýt. Druhá výprava skončila pro Oruče úplnou katastrofou. V boji se španělskými vojáky zahynul jeho bratr Iza a s ním přes tři sta pirátů. Na ústupu pak rozbila bouře všechny Rudovousovy lodi. Zkázu přežilo jen osmatřicet mužů. Z Oruče se stal rázem žebrák, bezmocný štvanec.
Násilí, vraždy a loupeže Náhoda mu ale znovu pomohla na nohy. Po smrti španělského krále Ferdinanda Katolického v roce 1516 povstaly severoafrické státečky proti španělské nadvládě. Tehdy si na Oruče vzpomněl alžírský sultán Selim. Oruč ztratil majetek a lodi, ale neztratil pověst bojovníka. Selim jej povolal, aby v čele jeho vojska vyhnal z města Alžíru španělskou posádku. Oruč nabídku přijal. Zaútočil na město, Španělé ustoupili k Penionu, který zatarasuje alžírský přístav, a Oruč se stal pánem města. Při dobývání Penionu ale nespěchal. Měl však jiné plány. Jednoho rána se objevil v Selimově rezidenci. Emír se právě koupal. Oruč se dostal do koupelny, z ní však už nevyšel rudobradý pirát, ale nový sultán Barbarossa I.
Násilí, loupeže a vraždy lemovaly jeho cestu k moci. Po vraždě Selima přišly na řadu Selimovy ženy a děti. V čele svých vojsk vtrhl Oruč do mešity, kde dal spoutat šedesát předních Alžířanů a usmýkat je koňmi po ulicích města. Jeho soldateska loupila a drancovala. Dva roky vládl korunovaný pirát Barbarossa I., až v květnu 1518 zaútočila na Alžír vojska španělského krále Karla I., a v mohutném náporu smetla nedisciplinované Oručovy bandity. Rudovous viděl, že se blíží konec jeho panování, a vzpomněl si na pevnost Buji. Pochopil, že musí uniknout. Ale kopí španělského praporčíka, který mu proklál hrdlo, bylo rychlejší.
***
Převzato z dnešního pořadu Meteor Českého rozhlasu, který se vysílá v sobotu po osmé hodině na vlnách ČRo 2 Praha a ČRo Leonardo na adrese www.rozhlas.cz/leonardo. Text zkrátila redakce Lidových novin.
Od dozorce k sultánovi
Oruč (Arug) řečený Barbarossa - Rudovous (1474-1518), rodák z ostrova Lesbos, nejprve dohlížel na veslaře z galéry. Pro takovou práci se hodila tvrdost a bezohlednost, a právě tyto vlastnosti využil během své pozdější kariéry. Nejprve pracoval v Konstantinopoli jako přístavní nosič. Pak se však rozhodl pro snadnější cestu k penězům - nechal se najmout na tureckou brigantinu, zbavil se posádky a začal se živit jako pirát. Když se jeho majetek rozrostl, přenechal některé lodě svým bratrům Izovi a Chajruddínovi. Oručova kariéra vyvrcholila, když zabil alžírského sultána Selima a zaujal jeho místo.
Chajruddín (Chair) Barbarossa (1467/75-1546), Oručův bratr nakonec sklidil ještě více slávy. Po Oručově smrti dobyl Alžírsko a stal se jeho vládcem. Uznal nadvládu osmanského sultána Sulejmana I. a ten ho pak jmenoval pašou - vrchním velitelem osmanského námořnictva.
Rudovousí bratři systematicky plenili nejen středomořské ostrovy, ale i rozsáhlá území Itálie i Španělska. Ani nejsilnější loďstva té doby se jim nedokázala postavit.
Pirát, nebo korzár?
Slovo pirát pochází z řeckého pejrao – napadám. Lupičství námořní, piraterii, si nepleťme s korzárstvím. Korzáři byli soukromníci, které stát v době války zplnomocnil takzvaným korzárským glejtem k napadání nepřátelských plavidel a k ohrožování obchodních lodí protivníka. Piráti jsou ale námořní lupiči a jejich činnost nic neomezuje. Ke smíšení těchto pojmů vedla skutečnost, že se korzárství nejednou stávalo zdrojem pirátství a korzárské glejty se často zneužívaly jako záminky k rabování. ik
Když rudovousí bratři slíbili sultánovi pětinu z příští kořisti, propůjčil jim ochotně přístav
