LN: Bylo zavedení přímé volby prezidenta chybou?
Názor na přímou volbu jsem nezměnil. Ještě před jejím zavedením jsem říkal, že jde o chybné rozhodnutí. Myslím si to stále, neboť přímá volba prezidenta do české politiky nepřinesla žádnou vyšší kvalitu. To, co si řada lidí od přímé volby slibovala, nenastalo. Naopak, přímá volba do české politiky zanesla nové rozpory a konfrontace.
LN: Byl český politický systém nachystaný na takovou dávku emocí, jakou princip volby prezidenta přináší?
Problém vidím jinde. Funkce prezidenta republiky je u nás tradičně, již od první republiky, prestižní a lidé ji vnímají jako velmi důležitou. Voliči proto mají o prezidentské volby značný zájem. Na druhé straně prezident nemá v ústavním systému tak silné postavení, nedrží v rukou reálnou výkonnou moc. Tím dochází ke střetu, neboť veřejnost má od prezidenta přílišná očekávání. Rozpor se logicky projevuje i v kampani, kdy kandidáti přicházejí s tématy, která ve skutečnosti nemohou příliš ovlivnit. Takže buď populističtí kandidáti slibují nereálné věci, nebo – v lepším případě – hovoří kandidáti o tom, že o dané věci budou iniciovat diskusi.
LN: Uplynulé období ukázalo, že prezident může být velice silným hráčem. Jaké je jeho skutečné postavení?
Vždy záleží na tom, kdo mandát vykonává. Záleží na tom, zda prezident chce svou funkci vykonávat v souladu s ústavou a v souladu s tím, jak prezidenti obvykle fungují v parlamentních režimech. V opačném případě lze úřad pojímat extenzivně, tedy že jdete na hranu, nebo dokonce za hranu ústavy ajste ochoten jít do konfrontace s vládou a premiérem, případně parlamentem. V končícím volebním období jsme viděli silný aktivismus prezidenta, který pro parlamentní režimy typický není.
