Zemětřesení o síle sedmi stupňů Richterovy stupnice zasáhlo Haiti minulý týden. Podle posledních údajů nepřežilo až sto tisíc lidí a další desítky tisíc se pohřešují. Země potřebuje a také dostává mezinárodní pomoc, ale její dodávky ztěžuje to, že na Haiti už před zemětřesením neexistovaly kvalitní silnice, telefony fungovaly jen občas a státní orgány byly neschopné cokoliv zařídit. Bídná ekonomická úroveň země - jde o nejchudší zemi na západní polokouli - komplikuje i dodávky humanitární pomoci. Proč je ale Haiti tak chudé?
Část lidí odpoví, že to zavinilo zanedbávání ze strany francouzských kolonizátorů, kteří Haiti ovládali. Jenže Haiti není kolonií už více než dvě stě let a v obou Amerikách ho předběhly ve vyhlášení nezávislosti jen Spojené státy. Přitom Haiti je dnes chudší než země, které se dostaly z koloniálního područí mnohem později a byly spravovány katastrofálním způsobem, jako třeba bývalá soukromá africká država belgického krále, dnes Demokratická republika Kongo. Populární ekonom Jeffrey Sachs tvrdí, že v tomto případě může jít o tak zvaný bludný kruh chudoby. Země nemá dost kapitálu, proto nemůže investovat, tím málo vydělává, nemůže tedy uspořit dost kapitálu, nemá peníze na investice a tak stále dokola. Jenže v době, kdy Haiti získalo nezávislost, byly karibské ostrovy díky vývozu cukrové třtiny a rumu bohatší než zbytek severoamerického kontinentu. Většině současníků se zdálo, že karibské ostrovy včetně Haiti mají větší perspektivu než Spojené státy. Kapitálu bylo tedy na začátku dost, přes vysokou daň, kterou muselo Haiti zaplatit Francii za svoji nezávislost. Možná zaostávání způsobil rychlý růst počtu obyvatel. Není dost kapitálu, tedy například strojů na každého pracovníka, využívá se více ruční práce, a hospodářství je tím pádem méně produktivní a roste pomaleji. Jenže to platí jen pro poslední léta, historicky rostl počet obyvatel mnohem rychleji třeba právě v bohatých Spojených státech než na Haiti.
Vysvětlení těchto paradoxů nabídl v roce 2000 španělský ekonom Hernando de Soto ve své knize Mystérium kapitálu. Podle něj jsou chudé země chudé proto, že v nich nefungují instituce v nejširším slova smyslu, hlavně instituce vlastnictví. Mnoho lidí nemá a ani nemůže mít svůj majetek nijak oficiálně zajištěn. Znemožňují nebo znesnadňují jim to například různé státní byrokratické procedury. Člověk nemůže svůj majetek normálně prodat, nemůže ho zastavit u banky a půjčit si na rozvoj svého byznysu, kvůli nefungujícímu vynucování práva obchoduje hlavně se svými známými. Tolik potřebný kapitál je „umrtven“, podniká se hlavně v oblasti šedé a černé ekonomiky. Stát pak nemá kde vybrat daně potřebné na svůj provoz a v podstatě nefunguje.
Jako klasický příklad uvádí De Soto právě Haiti: pronajmout si pozemek od státu na pět let tehdy vyžadovalo administrativní procedury trvající dva roky, a pokud někdo chtěl tentýž pozemek koupit, bylo potřeba zastavit se na úřadech ještě 111krát. Při dodržení úředních lhůt to může trvat 12 let. Ke koupi pozemku od soukromníka bylo potřeba 176 kroků. Získat obchodní licenci trvá podle posledních údajů přes tři roky. K tomu je třeba připočítat vysoké daně, nefungující soudy a rozsáhlou korupci. Není divu, že téměř 70 procent podniků na Haiti funguje mimo normální právní systém a přes osmdesát procent nemovitostí není oficiálně zaregistrováno na své skutečné majitele. Stát pochopitelně z takového majetku nevybírá daně a není divu, že třetinu příjmů státního rozpočtu tvoří zahraniční pomoc.
Co s tím? De Soto připomíná, že i když lidé žijí mimo právní systém, nežijí ve vzduchoprázdnu. Existují jakési mimoprávní tradiční systémy, kde je zaznamenáno vlastnictví. Ručit takovým domem za úvěr na rozjezd podnikání sice nemůžete, ale minimálně mezi sousedy snadno dokážete, že vám patří. Dokonce i na Haiti, kde je více než polovina obyvatel negramotná, podle De Sotových výzkumů každý vlastní nějaký dokument dokazující jeho právo na dům a pozemek. Ať již jde o nájemní smlouvu, potvrzení o existenci vlastnictví od komunálních úřadů či organizací nebo účet za elektřinu. Podle De Sota je třeba tuto neformální strukturu začlenit do oficiální, zbavit ji aspoň části byrokracie, uvolnit tak mrtvý kapitál a tím nastartovat hospodářský růst. Mimochodem, existují země, například Madagaskar, kde se to zčásti, s přispěním peněz rozvojové pomoci, skutečně podařilo.
O autorovi| Marek Hudema redaktor LN
