V záplavě literatury k tomuto tématu Furet zaujímá výjimečné místo. Již jeho časové vymezení revoluce je neobvyklé - 110 let je poněkud dlouhá časová perioda pro revoluční proces, o němž máme od základní školy vštěpováno, že trval od roku 1789 do roku 1794, kdy padla jakobínská diktatura, respektive do bitvy u Waterloo z roku 1815.
Přestože byl Furet institucionálně spjat se školou Annales, jeho přístup se liší od standardu jeho generace. Namísto zájmu o demografii a statistiku, rehabilitoval v sociální historiografii opětovné studium politické sféry a také působení idejí jako autonomních činitelů v dějinách ve vědomé kontrapozici k vulgárně marxistické představě, že ideologie je jen nadstavbovou derivací ekonomické základny. Právě v tom tkví přínos knihy. Proto také autor věnuje takovou pozornost revoluční rétorice a z ní zrozené politické kultuře.
Odmítnutí marxistického schématu
Furetův přístup je obvykle nazýván poněkud nešťastně mnohovýznamovým pojmem „revizionismus“. Furet není ani marxistický revizionista, ani historik, který polemicky vystupuje proti kánonu o vině Německa na rozpoutání obou světových válek a holocaustu, což jsou v historiografii zřejmě nejběžnější významy slova „revizionista“. Jeho přístup spočívá v odmítnutí představy o tom, že revoluce byla pouhým výsledkem transformace ekonomických a sociálních struktur, což bylo typické chápání revoluce v do té doby dominující výkladové koncepci marxistické i jakobínské, jež byly primárně založeny na kauzalitě vyvozené ze sociálně-ekonomického kontextu.
Druhý díl je možná méně čtivý než díl první, což lze však zdůvodnit spíše tématem. Robespierre či Napoleon I. jsou přece jen osoby nadané větším kouzlem než Thiers a Napoleon III. Dramatický náboj se však i v druhém díle vrací, a to zvláště při vyprávění o revoluci 1848 a Pařížské komuně 1871. Pro Fureta je typické, že zcela odmítne zažitý komunistický výklad o marxistické podstatě povstání komunardů. Odpověď na otázku, proč revoluci zakončuje až v poslední čtvrtině 19. století, zdůvodňuje následovně: „Ústavodárné shromáždění (z roku 1789) zničilo společnost korporací a ve starém království zavedlo občanskou rovnost. Nevyřešilo však otázku, kdo bude vládnout. Odpověď na tuto otázku přijde až o sto let později.“ A tímto řešením byla zastupitelská demokracie III. republiky. Teprve tehdy je ochoten napsat poslední větu II. dílu svého téměř tisícistránkového spisu: „Francouzská revoluce vplula do přístavu.“
České vydání je vcelku precizně redakčně připraveno i solidně přeloženo, třebaže v životopisných medailoncích v obou svazcích se chybně tvrdí, že Furet zemřel v roce 1999. Navíc první díl obsahuje i kvalifikovaný rozbor Furetova díla a interpretací revoluce od Daniely Tinkové, což ocení zvláště ti čtenáři, kteří se s Furetem setkávají poprvé.
Výběr knih ve spolupráci s knihkupectvími Academia a Fišer
Francouzská revoluce
Francois Furet V překladu Jany Smutné-Lemmonierové vydalo nakladatelství Argo, Praha 2007.
396 stran.
