Nejen proto, že se v jednom, nepříliš růžovém ovšem, odehrává, ale snový je také zážitek, který na rakouských Wiener Festwochen nabízí.
Na začátku je jeviště zaplněné plachtami. Ty se však vzápětí vznesou a odhalí prázdnou scénu s podivným stavením, snad chýší trosečníka poskládanou z vyplavených tyčí. Hledištěm se prodere podivná postava v odrané kombinéze a s hrdelními výkřiky „Raule!“ se vrhá proti stěně tajemného příbytku. Nejprve se odrazí, ale pak se jí podaří vyškrábat se až na vrchol. Neudrží se a padá. Kutálí se po kolmé stěně jako ve zpomaleném filmovém záběru. A vzápětí útočí znovu.
To už se po nárazu zřítí část stěny a odhalí vnitřní zařízení: sítě na stěnách, zavěšená polička, železný sud, gramofon na kliku, koňská bysta a historické křeslo, v němž se krčí vystrašený trosečník, nejspíš onen volaný Raul. Leká se nárazů a křiku, a tak se uteče schovat do sudu. Vynoří se v brnění - z kuchyňského náčiní. A když si po chvíli komicky marného útočení do prázdna chce utřít pot z čela, poněkud pozdě si uvědomí, že má na zápěstí navlečené struhadlo. Naštvaně tedy zbroj hodí zpátky do sudu a udiveně naslouchá nepřiměřeně dlouhému a komplikovanému řinčení, které vydává.
Jsme - jak již řečeno - ve snu. Ve snu rozhodně nerůžovém a neklidném, snu vyvěrajícím z hlubin podvědomí. Ve snu, v němž věci z Raulova okolí, a dokonce i části jeho těla žijí svým vlastním životem a kde se zjevují podivné kreatury jako třeba evidentně dravá plechová stonožka a hrozivá obří ptačí kostra nebo přítulná paryba, ladná medúza, nebo dokonce slon.
A ovšem také ve snu, kde je možné nabírat ze sudu po hrstech zvuk cikád, rozhazovat ho po jevišti i hledišti a následně dirigovat nebo pouhými gesty a tanečními pohyby ovládat světlo. Je to království fantazie a hry. Ovšem hry nedětské, hry vážné, jakoby namáhavé a často evidentně vyčerpávající a nebezpečné. Naštěstí ale vždy, když už to vypadá, že jde málem o život, zachrání situaci přesně časovaný gag či scénický vtip.
Ve Vídni už potřetí Raul je již čtvrtou inscenací, kterou šestatřicetiletý James Thiérrée, připravil pod hlavičkovou svého souboru Compagnie du Hanneton. Hned za svůj debut, Symfonii chrousta z roku 1998, získal čtyři francouzské divadelní ceny Moliére a přízeň kritiky i diváků ho od té doby neopouští. Například na jednom z nejvýznamnějších evropských divadelních festivalů, rakouských Wiener Festwochen, se letos objevil již potřetí. Mnohem víc než slavný děd, jehož „genetické dědictví“ ostatně sám popírá, byla pro Thiérréeho určující skutečnost, že spolu se svou sestrou Aurélií vyrůstali v prostředí moderního - či chceteli nového - francouzského cirkusu, kam je už v útlém dětství přivedli jejich rodiče Victoria Chaplin a Jean-Babtiste Thiérrée.
Přestože díky tomu perfektně ovládá nejrůznější triky, kouzla a gagy, nestaví Thiérrée své inscenace na pouhém sledu „čísel“ pospojovaných chabou dějovou linkou, ale vytváří na jevišti komplexně strukturovaná díla přesahující svou jedinečnou výtvarnou kvalitou a bohatou fantazií hranice tzv. „nového cirkusu“. Na českých příkladech demonstrováno: má mnohem blíže k fantazii a hravosti Obludária Divadla bratří Formanů než k techniku zdůrazňující La Putyce.
Raul je strhující podívanou, která srší nápady a překvapeními. Vyniká lehkostí a zároveň precizností. Thiérrée je na jevišti prakticky sám (brzy totiž poznáme, že hraje jak trosečníka, tak jeho dvojníka) a po zhruba osmdesát minut nepouští diváky ze své moci. Vrší gagy, rozehrává dlouhá pantomimická a akrobatická čísla a to vše v tempu, které ani jednou nezakolísá. Zve diváky, aby spolu s ním snili jeho surrealistické vize. Aby se těšili, bere-li například do ruky konvici na čaj nebo jen obyčejný kus látky, co se s nimi může stát. A aby pak byli překvapeni, když se s nimi uděje něco opravdu nečekaného. A zázračného.
***
James Thiérrée: Raul Režie a scénografie: James Thiérrée Kostýmy: Victoria Thiérrée Světla: Jérôme Sabre Zvuk: Thomas Delot Compagnie du Hanneton, premiéra 28. 4. 2009 Autor je redaktorem časopisu Svět a divadlo
