LN: Proč si křesťané připomínají Dušičky, když jde prakticky o pohanský zvyk?
Připomínka zemřelých je zvyk všech kultur, všech náboženství. Je zajímavé, že třeba i vietnamský buddhismus, který má úplně jiné pojetí posmrtného života a je vlastně paradox, když si buddhista připomíná pietní úctu k předkům, ale ve Vietnamu je to velmi intenzivní. Je to vlastní člověku, vzpomínka a prosba, aby se zemřelým po smrti dařilo. Až vlastně pár posledních desítek let se objevují lidé, kteří v posmrtný život nevěří – po staletí lidé věřili, že po smrti existence člověka pokračuje.
Jiří Korda (43) Před dráhou kněze vystudoval na českobudějovické zemědělské škole obor veterinární prevence a medicínu na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po vojenské službě krátce pracoval jako lékař Psychiatrické léčebny Bohnice a vystudoval Katolickou teologickou fakultu UK. Kněžské svěcení přijal v roce 2009. Do kostela Panny Marie Královny na pražské Lhotce přišel o dva roky později. |
LN: Kde se svátek vůbec vzal, tradice slavení?
Souvisí to se slavností Všech svatých, což připadá na 1. listopadu. Vznikalo to postupně, na různých místech. Víme s určitostí, že v katolické církvi tento svátek oficiálně ustanovil benediktýnský opat Odilo v roce 998, posléze se přidávali další – pro celou církev závazně Památka všech věrných zemřelých, jak jí říkáme, byla až v roce 1915, ale ve skutečnosti už se slavila po staletí předtím. Bylo to o různých datech a nakonec to skončilo tak, že katolíci si připomínají 1. listopadu všechny ty, kdo už jsou v nebi, ať už je známe nebo ne. Proto je také tehdy bohoslužba slavnostní, v bílém, podobně jako u jiných velkých svátků. Druhý den si pak připomínáme ty, kdo zemřeli, nevíme, jestli jsou v nebi, modlíme se za to, aby tam přišli, a jsou ve stavu, kterému říkáme očistec. To je slovo, které mnozí považují za vyprchalé nebo srandovní, ale mně se velice líbí. Bývalý papež Benedikt XVI. řekl, že očistec je stav duše po smrti, která se tam stává více bohaschopnou a láskyschopnou. Protože když opouštíme tento svět, neodcházíme mnohdy dokonalí, vlečeme si nesrovnalosti a ty se pak ještě mohou nějaký čas uzdravovat. Proto se také za ty zemřelé modlíme. Pro křesťany, nejen katolíky, je to hlavně čas modlitby a vzpomínky.
LN: Jak se mění liturgie, čím je jiná zrovna v tyto dny?
Bohoslužby na Dušičky se podobají těm o pohřbech. Kněz je ve fialové nebo černé, čtení i kázání se věnuje tématu pomíjivosti života a tomu, že každý z nás jednoho dne překročí práh věčnosti.
LN: Proč je to propojeno se Všemi svatými?
Vidíme v tom logiku. Kdybych to řekl trochu odlehčeně, modlíme se a přejeme si, aby všichni ti, kdo mají svátek 2. listopadu, doputovali do věčného klidu, nebe, přítomnosti u Boha. Všichni bychom měli mít jednoho dne svátek 1. listopadu, na Všechny svaté.
LN: O jak důležitý svátek jde v rámci liturgického roku?
Jde o příklad svátku či památky, jejichž význam je daný tím, jak k němu přistupují obyčejní lidé. K Dušičkám mají vztah, a tak mnohdy do kostelů přicházejí i ti, kdo nechodí pravidelně. Když třeba kněz koná modlitby za zemřelé na hřbitově, často přicházejí i ti, kteří do kostela pravidelně nechodí. My máme třeba zařízení pro lidi s mentálním postižením, které má pro klienty na hřbitově místo, tam děláme vždycky rozlučku. Dnes (1. 11. - pozn. red.) tam společně půjdeme a budeme vzpomínat. Lidé, kteří mají ve zvyku chodit ke zpovědi dvakrát do roka, před Velikonocemi a před Vánocemi, často přicházejí i v tomto čase. Vnímají potřebu smíření se s Bohem a druhými, poprošení o odpuštění od zemřelých, protože často cítíme, že jsme se k nim nechovali, jak bychom si přáli.
LN: Dušičky jsou také dnem, kdy se dávají odpustky.
To je příšerné slovo, že? Lidi to znají ze středověku, kdy se prodávaly, ale vychází to z příběhu v Bibli. S Ježíšem byli ukřižováni dva zločinci – jeden se mu posmíval, druhý posměváčka okřikl s tím, že oni dva jsou tam právem a řekl: „Ježíši, pamatuj na mě ve svém království.“ A Ježíš mu říká: „Ještě dnes se mnou budeš v ráji.“ A my věříme, že ten zločinec, který jistě udělal něco špatného, ale uvědomoval si to a litoval, se obrátil k Ježíšovi a byl zachráněn. V této tradici pokračujeme a modlíme se za umírající či zemřelé, aby jim byly všechny hříchy odpuštěny, a tomu se říká odpustky. Jsou s tím spojeny konkrétní modlitby a úkony, a když to někdo slyší zvenčí, může mu to znít strojeně. Jako kdybychom Pánaboha svazovali nějakými předpisy. Je důležité vidět v tom ducha – mám někoho rád, chci se za něj modlit, skutečně mu přeji, aby byl s Bohem a lidmi smířený, a já věřím, že mu v tom mohu pomoci. Církev k tomu dává jakési pomůcky – motlitba, účast na mši a návštěva hřbitova. Může to znít náročně. Občas někdo v tyto dny říká: „Já nemůžu, jsem v práci.“ Říkám jim, že Pánbůh přeci vidí do našeho srdce. Jeden věřící mi říkal, že o Dušičkách nestíhá kvůli zaměstnání, ale vždycky jde večer kolem hřbitova, kde už je zavřeno, strčí ruce skrze mříž a modlí se. Je to hezké gesto, protože to znamená, že si vzpomněl.
LN: Mmění se nějak postoj Čechů ke smrti?
V České republice je smrt pořád veliké tabu. Lidé o tom nechtějí mluvit, bojí se umírání a smrti. Pořád je hodně případů, kdy lidé nemají ani pohřeb, protože příbuzným nedochází, že je to i důležitý psychologický zlom, událost rozloučení. Někdy přicházejí do kostela posléze, že by chtěli alespoň rozloučení s urnou, chybí jim to. Zároveň mi teď někdo říkal, že v krematoriu – ovšem nevím, jestli to tak je – že pohřbů, podobně jako svateb, teď poněkud přibývá. Možná že v přístupu k smrti v naší zemi nakonec bude hrát velikou a pozitivní roli hospicové hnutí a paliativní péče. V nemocnici se objevují speciální oddělení pro lidi, kteří jsou nevyléčitelně nemocní a směřují ke smrti, lidem tam pomáháme, aby neměli bolesti, mohli se rozloučit s příbuznými, pobýt s nimi, pak v pokoji zemřít. Nebo rovnou hospici, ať už ve formě zařízení nebo domácí – to obojí je cesta, aby se lidé přestali tolik bát smrti, mluvili o ní a přemýšleli. Pak mohou zažít, že ačkoli je rozloučení bolestné, má to smysl a mohu z toho mít dobrý pocit, jakkoli to zní nezvykle. Dobrý pocit z toho, že odchod byl důstojný a jak to má být.
LN: A co počet lidí, kteří se na vás obracejí s prosbou o poslední rozloučení? Je tam trend?
Vidím, že o rozloučení někdy stojí i lidé, kteří do kostela nechodí a s farností nežijí, ale vnímají důstojnost toho prostoru. Je zajímavé, že jim vůbec nevadí, když jim na rovinu řeknu, že k pohřbu v kostele patří modlitby za zemřelého. Neuráží je to, naopak, často si to i přejí. V některých kostelech jsou prostory, kam lidé mohou pokládat zapálené svíčky, toho se taky hodně využívá. Mrzí mě naopak, že lidé někdy ani nevědí, že i na rozloučení do krematoria může přijít kněz. V Praze je u církevních obřadů obvyklou kombinací rozloučení v kostele a pak kremace.
LN: Proč se vlastně zapalují svíčky?
Jde o světlo. Jsme společnost přehlcená světlem. Jednou jsem zažil, že tady na sídlišti úplně vypadlo –najednou jsem si říkal: „Jééé, tma.“ My už tmu neznáme, ale pro lidi ve starověku tam, kde je světlo, tam je život. Temnota je symbolem zlého a světlo, kterým je pro nás Ježíš, ji rozháníme. Lidi se často ptají také na to, proč tyto svátky připadají na 1. a 2. listopadu – říkají, že křesťané chtěli něco zamaskovat. Skutečně to bylo záměrně. Jedna z teorií říká, že Keltové slavili na přelomu října a listopadu konec roku, začátek zimy, slavili svátek Samhain. Období, kdy věřili, že se stírá hranice mezi říší mrtvých a živých. Zemřelí mohou vstupovat do našeho světa a naopak. Vyřezané dýně se světlem nejsou něco amerického, sloužily k zaplašování duchů, byly k tomu různé obřady a rituály související se smrtí a uctíváním bohů, někdy samozřejmě velmi drsné. Po příchodu svatého Patrika se Keltové stali křesťany a schválně si na stejnou dobu dali Svátek Všech svatých jako protiklad temnoty.
LN: Ať to odlehčíme, máte nějaký vtipný zážitek spojený s tímto obdobím?
Vtipná historka se mi vybavuje, ale nevím, jestli ji říkat – jednou při spouštění rakve pohřebákovi praskly kšandy a spadli mu kalhoty... Pozoruhodné bývají reakce dětí. Je špatně, když se dětem lže o smrti, třeba i blízkých lidí, nebo se jim neumožní být na pohřbu – děti to přečkají, to se bát nemusíme, a je to pro ně obřad se symbolikou, kterou potřebují. My kněží si uvědomujeme, že svatby, pohřby a křtiny jsou události, kdy můžeme lidem, co běžně do kostela nechodí, hodně předat, ale i hodně zkazit. Nesmíme podlehnout pokušení, že teď do těch lidí něco nalejeme, nebo začít nadávat, že nechodí na mše. V tu chvíli má člověk spíš vnímat, že i oni takové chvíle prožívají a náš pohled pro ně může být obohacující. Já netvrdím lidem, že vím přesně, co bude po smrti – nevím, nikdo se odtamtud nevrátil, s výjimkou Ježíše – ale Bible nám něco říká a tušíme. Můžeme lidi povzbudit, protože pro nás je odloučení biologickou smrtí bolestné, ale věříme, že není definitivní.
LN: Je perspektiva posmrtného života to hlavní, co lidi přivádí k víře?
Nejsem si jist, ale je to důležitý motiv, nebo by minimálně mohl být. A mě mrzí, což říkám sebekriticky, že se v církvi také bojíme více o smrti mluvit. Ve středověku to bylo populární téma, byl velký důraz na myšlenku: „Neznáš dne ani hodiny.“ Nešlo o strašení, vždyť to známe, kolik je nečekaných úmrtí, nehod a havárií.
