Dnes o případech Ježek software a Dělnická strana II
Kdybychom napsali, že Nejvyšší správní soud dvakrát rozumně rozhodl v zájmu státu, bude to znít jako urážka. Jako by to byl projev služebnosti, konformity, nízké odvahy. Ale zde je to kompliment.
Dělnická strana II (rozpuštění neonacistické strany) i Ježek software (placení sociálního pojištění za první pololetí 2007) jsou „hard cases“. Daly se z nasbíraných důkazů rozhodnout tak i tak, podle povahy soudce.
Dělnická strana to přeháněla s provokacemi. Pro autora těchto řádek byly rozhodujícím bodem její Ochranné sbory, jakési náckovské Lidové milice. Přesto by ďáblův advokát mohl argumentovat: Nepřesáhlo to hranici litvínovského ghetta. Demokracie by byla v ohrožení, až kdyby takto působili na krajské úrovni. Nebo celostátní. (I ďáblova advokáta však napadne, že v momentě, kdy by Ochranné sbory masově pochodovaly ulicemi velkých měst, měl by jakýkoli rozsudek poněkud akademický charakter, pokud by ho soudce Šimíček nepřednášel z panduru, kryt pancrfausty spolupřísedících Kühna, Baxy, Camrdy, Malíka, Passera a Průchy).
Vpřípadu Ježek software šlo o mezeru v zákoně, kvůli níž tato firma neodvedla za půl roku 2007 sociální pojistné. Po zveřejnění případu si skoro sedm tisíc různých subjektů řeklo o vrácení celkem 17 miliard. Celková možná částka se odhadovala na sto miliard. Jeden pohled: vláda i parlament musí platit za své chyby, a když na jiné uvalují pravidla, musí je dodržovat samy. Opačný pohled: 99,99%plátců navzdory mezeře v zákoně nemělo pochyby, jak mají pojistné odvést. (A chybějících 17 či 100 miliard na důchody by stejně stát vybral mimořádnou daní jinde.) Senát Marie Turkové, Dagmar Nygrínové a Jiřího Pally nakonec shrnul, že výše základu se ze zákona odvodit dala.
Když se Hospodářské noviny ptaly doktorky Turkové, zda brala v úvahu i státní rozpočet, odpověď zněla skoro uraženě: „To naprosto odmítám. My jsme vycházeli čistě z rozboru zákona.“ Když reportér David Macháček zpovídal v pondělním Respektu soudce Šimíčka a Baxu, oba zdůraznili, že si názor dělali až po skončení jednání, a naznačili, že v tak „hraničním případu“ mohli rozhodnout i přesně opačně.
Napíšeme tedy zkusmo něco, co by asi žádný ctidbalý soudce neřekl: Bylo by demoralizující, kdyby tento stát i napodruhé prohrál s bandičkou nácků. Bylo by demoralizující, kdyby zvítězila daňová – jak to říci slušně? – vychytralost. Česká republika je lepším státem, pokud se zde nácci bojí a žijí na okraji. Česká republika je lepším státem, když se zde platí daně a pojistné, protože je to naše země a naše důchody.
Soudci jsou z povahy povolání často samotáři a málokdy mluví o tom, co všechno mělo vliv na rozsudek. V soukromém přátelském rozhovoru možná výjimečně připustí, že v hraničním případu jednou rozhodli tak a tak, protože mají taky malé dítě; protože i je pokousal pes; protože i oni mají auto; protože nemají auto; protože byli ve straně; protože ve straně nikdy nebyli; protože mají za manželku cizinku; protože jsou rozvedení. Ale ani nejlepšímu příteli nemohou říci, že takto rozhodli, protože se cítí loajálním občanem státu.
Kdyby to soudce přiznal, okamžitě ztratí důvěru: neřeší snad co chvíli spory občana a státu? Ne, nedá se o tom otevřeně mluvit. A jak říká klasik, o čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet.
***
Napíšeme něco, co by žádný cti dbalý soudce neřekl: Bylo by demoralizující, kdyby tento stát napodruhé prohrál s bandičkou nácků.
O autorovi| Tomáš Němeček redaktor Orientace
