Na tenhle dovětek odpůrci regulačních poplatků ve zdravotnictví rádi zapomínají a operují účelovou polopravdou. Listina práv a svobod praví: „Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.“ Absolutní bezplatnost je pouhý přelud utopického socialismu. Ony podmínky, například regulační poplatky, představují zlomek skutečné ceny poskytované péče. V zemích západně od Panonie, jež chceme dohnat a předehnat, je spoluúčast normální a podstatně vyšší.
Přes padesát let se tu vytvářel dojem, že zdravotnictví je zdarma. Mluvit v této souvislosti o penězích se někomu stále jeví jako rouhání proti etice. Platební jednotkou býval „1 etik“, jehož kupní síla se rovnala nule. Výsledek je vidět. Lidské komunity byly vždy v nějaké míře solidární. Buď dobrovolně, charitativně, nebo jako státem organizované násilí. Stát si bere lví podíl z příjmů i výdajů každého občana. V současné Evropě je úhrada zdravotní péče založena na druhém modelu. Momentálně zdraví povinně přispívají nemocným. Příště na oplátku. Velká anonymní společenství však přinášejí riziko zneužívání. Což je krajně nesolidární. Lehce odrazující poplatky tak solidaritu podporují.
Zdravotní péči už nehradí stát Nemalá část populace nemá stále jasno, že zdravotní péči už nehradí stát, ale zdravotní pojišťovny průběžným systémem. Jiní žijí v klamu, že „si“ celý život platí zdravotní pojištění. To však existuje teprve patnáct let. A nikdo neplatí „si“, ale vždy druhým a druzí jemu. Je to přesně jako s důchody. Poplatky snad způsobí, že se občané začnou o fungování tohoto dvousetmiliardového kolotoče, jímž se dnes hraje vysoká politika, aspoň trošku zajímat. Jsou to jejich peníze.
Náš občan má víc než dvojnásobnou frekvenci kontaktů s lékařem oproti vyspělým zemím. Léků se ročně vyhodí za miliardy. Jen část lidí navštěvuje ordinace bez podstatného důvodu ze své vůle. Mnozí tak činí neradi, na podnět některých lékařů v rámci zažitého odsunově-distribučního systému, onoho obludného kolotoče neefektivity a alibismu.
Obě skupiny nelze bohužel rozlišit, proto budou zatíženi doplatky i „nevinní“. Možná se začnou tázat, proč neúčelně cirkulují systémem. A ptát se na počty, ceny i význam užívaných léků. O poplatku za den hospitalizace nemá smysl debatovat. Jeho samozřejmost musí být zjevná každému. Plyne z prosté nutnosti stravování. Kdekoli. Solidarita jistě, ale nikoli s plnou penzí.
Brzda, abychom nenarazili Je čas procitnout. Velký mejdan se švédským stolem skončil. Je třeba ordinovat dietu jménem trvale udržitelný rozvoj. Náklady rostou a všichni zdražují. Ani zdravotnictví nežije mimo tento svět. Udržet dostupnost všeho pro všechny kdykoli a kdekoli při masivním technologickém vývoji se stává těžko řešitelným problémem. Poplatky jsou jen jedním z mnoha nástrojů, ale nevyhnutelným. Přinesou psychologický zlom. Proto tolik křiku. Každý si fyzicky ohmatá těch několik mincí přímo v okamžiku poskytování zdravotní péče. Jako když Cimrman v haličském Struku vyučoval žáky rozdíl mezi měkkým a tvrdým „i“ tím, že je nechal současně rukou hníst řídký sklenářský tmel.
Občané se ptají, co za ty poplatky dostanou. V této chvíli vůbec nic. Žádná okamžitá hmatatelná protihodnota. Proto se jmenují regulační. Brzda, abychom nenarazili. Když všechno půjde dobře a zdaří se splnit ještě řadu dalších podmínek, dostaví se nepřímý zisk až v budoucnosti. Vezme na sebe podobu funkčnějšího systému zdravotní péče. Jde svým způsobem o investici. A tohle je ten kámen úrazu. Pochopit, že ne vždy je košile bližší než kabát. Kauza poplatky proto představuje široká vrata do ráje populistů.
Petice za zrušení poplatků je jistě legitimní, ale naivní. Plácnutí prknem do vody, na němž se přiživí političtí šarlatáni. Například takový David Rath tu prodělal vskutku závratné názorové přemety. Předvést je na olympijském snowboardu, deklasoval by i Aleše Valentu. Výzvy k porušování nepříjemného zákona jsou však na pováženou. Snad plynou z odvěkého českého sklonu k anarchii. Římané měli úplně jinou zásadu: Lex dura, sed lex. Tvrdý zákon, ale zákon.
Nelze zajít tak daleko jako ředitel jisté nemocnice, jenž prohlásil, že bude doplatky u dětí do osmnácti let bojkotovat. Je prý nemravné na dětech vydělávat. Potom navrhuji důslednost: Výrobci musí také dávat zdarma plínky, dupačky, kočárky, hračky, školní potřeby, mobily, počítače a MP3 přehrávače. Jak pravil Che Guevara: „Socialismus, nebo smrt!“ Jenže bohužel často přicházelo obojí současně.
O autorovi| Milan Novák, lékař
