Pondělí 16. prosince 2019svátek má Albína 9 °C oblačno Předplatné LN
25. září 2010 Lidovky.cz > Zprávy > Noviny

Zač křesťané vděčí ateistům

Naším úkolem je žít, jako by Bůh byl. I pro nás věřící dnešní doby je Bůh především možnost

Filozof a sociolog náboženství Tomáš Halík obdrží 27. září v Mnichově Guardiniho cenu, udělovanou evropským intelektuálům „za vynikající zásluhy o interpretaci naší doby“. Text je redakčně upravenou částí jeho chystané řeči.

Co se to muselo stát s křesťanstvím, když Ludwig Feuerbach, zakladatel humanistického ateismu, mohl vidět křesťanského Boha jako Velkého bratra z Orwellova románu, jako konkurenta svobody, pravdy a skutečnosti člověka?

Připusťme, že tomu tak skutečně bylo: že novověký člověk natolik zapomněl na křesťanského Boha, který je ve světě reprezentován ukřižovaným člověkem Ježíšem, a dal přednost bohu, kterého si sám stvořil, mocnému bohu, do něhož si promítal svá přání, své mocenské aspirace a své strachy. Německá teoložka Dorothea Sölleová správně poukazuje na to, že za častými otázkami „Kde byl Bůh v Osvětimi“ či „Proč Bůh nezabrání válkám“, je právě tento falešný, hluboce nekřesťanský pojem mocného boha, zbavujícího nás naší vlastní zodpovědnosti.

V tomto smyslu můžeme my křesťané být hluboce vděčni ateistům typu Feuerbacha, Nietzcheho, Freuda či Marxe, že za nás odmítli a rozbili tohoto bůžka, tuto karikaturu křesťanského Boha, stvořenou projekcí lidských přání a strachů.

Inflace lidského ega Oni za nás učinili důležitý krok, který by měl být prvním krokem víry, vyčištěním prostoru pro Boha od model. My bychom jim měli posloužit podobnou osvobozující kritikou humanismu, který v zápase s tímto fiktivním bohem nepostřehl, jak sám se jím „nakazil“.

Připusťme, že Feuerbachova diagnóza rozšířené moderní představy Boha byla správná, že to byl opravdu „nic než“ plod lidské projekce. Avšak Feuerbachem navržená terapie – vtáhnout božské zpět z nebe do člověka, měla osudové následky: inflaci lidského ega.

Tím dala zrod onomu typu humanismu, který se stal spíše grandiózním narcismem a který významně poznamenává naši západní sekulární kulturu a civilizaci dodnes.

Bůh, coby Velký bratr, stvořený lidskou nezodpovědností,

pasivitou, aspiracemi a úzkostmi, nebyl tímto ateistickým humanismem překonán, nýbrž internalizován, zvnitřněn.

Usídlen nyní v sebevědomí člověka je daleko nebezpečnější, než když byl „na nebesích“.

Nevědomý bůh v hypertrofovaném sebe-vědomí člověka ateistického humanismu je vlastním zdrojem moci, která nedovede ovládat sebe samu.

Zástupce mlčícího, náhradník mrtvého Ve dvacátém století mnozí lidé zakoušeli „Boží nepřítomnost“. Tento prožitek je vydán dvojí různé interpretaci a reakci. Může být vykládána jako „smrt Boha“ – anebo jako Boží mlčení. Být vystaven Božímu mlčení, to je hluboká náboženská zkušenost, o níž se mnoho dočteme v Bibli (např. v žalmech a v Knize Jóbů může být prožívána jako „temná noc“, kterou znají mystikové všech dob). Vzpomeňme opět na Dorotheu Sölleovou s jejím rozlišením mezi „zástupcem“, který v době nepřítomnosti zastupovaného jej „re-prezentuje“, zpřítomňuje, tj. poukazuje k zastupovanému, a mezi náhradníkem, který nahrazovaného činí zbytečným (jako by byl mrtev).

V době, kdy Boží nepřítomnost na člověka obzvláště naléhá, člověk může přijmout výzvu Boha re-prezentovat ve světě – podle vzoru Kristova a ve spojení s ním. To neznamená „hrát si na Boha“, stavět se do God-like position; znamená to podle slov Kristových „být jako Bůh“, který ve své velkorysé, nepodmíněné lásce překračuje všechny hranice (dává paprsky slunce i vláhu deště dobrým i zlým). Znamená to Boha připomínat, žít jako znamení, proměnit svůj život v anamnesis, zpřítomňující upomínku, ve svědectví (martyrium).

Novověký humanismus vedl člověka spíše k tomu, aby byl Božím náhradníkem, prohlásil Boha nejen za nezvěstného, nýbrž za mrtvého („My jsme jeho vrazi“, přiznává Nietzschův pomatenec, der tolle Mensch). Tam, kde je Bůh prohlášen za mrtvého, se neobyčejně dobře daří všem bůžkům. Náš svět, jak to předpovídal filozof Romano Guardini, je zas plný bohů a démonů, je plný „nového pohanství“. To se však velice odlišuje od původního pohanství, od oné bezprostřední citlivosti pro posvátné, tuto nenahraditelnou dimenzi archaického přirozeného světa (Lebenswelt). A nemám nyní na mysli „nová náboženství“ typu new age, před nimiž tolik varují jisté křesťanské skupiny.

To, co mne mnohem více znepokojuje, je sakralizace a démonizace v politice, která mimo jiné otvírá dveře nábožensky motivovanému násilí.

Pozor na slova na zem spadlá Tam, kde lidé začínají používat v politických a názorových sporech náboženskou rétoriku, kde ve svých protivnících vidí démony (Velkého satana, Říši zla apod.), kde často na své odpůrce promítají své vlastní démony, své „stíny“, své nepřiznané negativní vlastnosti, tam názorové střety hrozí přerůst v opravdu ničivé konflikty. S „velkým satanem“ se nelze rozumně dohodnout, toho je třeba zničit.

Právě moderní svět, podceňující náboženství (včetně jeho potenciálních ničivých sil), si příliš lehkovážně zahrává s náboženskou rétorikou a náboženskými symboly, zejména pokud je používá jako „jen metafory“ v politických sporech. Ten, kdo něco ví o moci náboženství, jazyka a symbolů, by měl i zaprášené a zdánlivě nevinné náboženské pojmy opatřit varovnými nápisy, jaké najdeme na sloupech elektrického vedení: Nedotýkejte se ani drátů na zem spadlých.

Pokud se pojmy a symboly, které uzrály v kontextu velkých duchovních tradic, začínají užívat v kontextu politických zápasů, vzniká nové náboženství, svaté se mění v démonické a bohové v monstra.

Současný irský filozof Richard Kearney připomíná radu psychoanalytiků, aby se člověk, jehož ve snu opakovaně pronásledují příšery (monstra), ještě v tom snu pokusil podívat té příšeře do tváře. Bude překvapen, jak se mu ta příšera podobá. Pro život v dnešním světě plném „démonů“ (v němž se protivníci v politických, národnostních, sociálních a náboženských konfliktech pomocí radikální rétoriky vzájemně dehumanizují a démonizují) je třeba mít odvahu se těm svým protivníkům, oněm „démonům“, opravdu pozorně podívat do tváře. Budeme překvapeni, že nám nejsou až tak příliš nepodobní.

Přijměte ho jako možnost...

Náš svět však není zaplněn jen „novým pohanstvím“ a dědici ateistického humanismu. Je v něm množství hledajících, žíznících po Bohu, kteří však nemohou najít svůj domov ani v chrámech tradičních církví, ani na dnešním pestrém náboženském trhu, u stánků s náboženskými novotvary.

Letos v létě jsem se zabýval nabídkou, kterou hledajícím a pochybujícím před prahem svého pontifikátu učinil současný papež Benedikt XVI. (a napsal jsem o tom knihu). Ještě coby kardinál Ratzinger vyzval – den před smrtí svého předchůdce – ve zřejmé návaznosti na Pascala a Kanta „ty, kteří nejsou schopni najít cestu k přijetí Boha“, aby se pokusili žít, jako by Bůh byl, veluti Deus si daretur. Není-li Bůh pro vás jistotou, přijměte ho alespoň jako hypotézu, jako možnost.

Co to znamená, „žít, jako by byl Bůh“? A za druhé: Copak i pro nás věřící není Bůh především možnost? Nabízím tuto interpretaci Ratzingerových slov: Žít, jako by Bůh byl, znamená žít jako opravdu svobodný člověk. Svobodu si uhájit, ve svobodě stát a nenechat se znovu zapřáhnout do otrockého chomoutu – to znamená trojí: nebýt závislý, nebýt svévolný a především být odpovědný.

Takový život implikuje Boha: žít a směřovat svůj život takto, znamená de facto otevřít jej Boží přítomnosti; v životě takto žijícího člověka vždy „žije Bůh“ – svoboda je takříkajíc nejvlastnější boží biosféra, je to Jeho životní prostor. Hlavní poselství Bible spatřuji v tom, že Bůh chtěl člověka svobodného, byť věděl, jaká rizika jsou se svobodou spojena a co vše zneužití tohoto daru přinese.

... ale to neznamená JEN možnost!

Bůh je jistě přítomen „všude“ (jedno z jeho jmen je ostatně Všudypřítomný), ale všude „mimo říši svobody“ je to – smíme-li obměnit jeden výrok Lutherův – jakoby jeho prostor nevlastní.

Kde je svoboda vyhnána, je i Bůh „v exilu“. Bůh však povolává člověka na cestu osvobození, posiluje ho v exodu z otroctví do zaslíbené země; teprve v domě svobodného člověka je i Bůh „doma“. Ubi libertas, Deus ibi est. Žije ve svobodě a v žízni po svobodě. Je tam, i když třeba nerozpoznán, nenazván, jmenovitě nevzýván a adresně nepozván – nonvocatus, smím-li připomenout nápis na Jungově hrobě. Je tam i jako Bůh skrytý (Deus absconditus) či jako Neznámý Bůh (třeba člověkem „připuštěn jen jako hypotéza“).

K tomuto výroku jsme pokoušeni dodat „jen jako možnost“ – ale varujme se k slovu možnost připojit znevažující jen. Ano, i pro nás věřící Bůh není „fakt“, nýbrž možnost. Zde bych připomněl již citovaného Richarda Kearneyho a jeho knihu God who may be: O Bohu nelze říci, že „jest“ nebo „není“, obě tyto odpovědi – jak už víme z tradice negativní teologie – jsou nedostatečné. Kearney nabízí a v Bibli nachází jinou odpověď: Bůh může být. Čteme-li pozorně biblické příběhy, vidíme, že v nich Bůh přichází k člověku jako možnost, jako výzva, jako nabídka a také jako úkol.

Přijmi ten úkol a já tě neopustím Když Bůh osloví Mojžíše z planoucího keře, Mojžíš po něm požaduje, aby se mu legitimoval svým jménem. Ale Boží odpověď, překládaná obvykle jako „jsem, který jsem“, může být z kontextu příběhu vyložena také takto: Jestliže se ujmeš úkolu, k němuž tě posílám (půjdeš a vysvobodíš můj lid), pak budu s tebou.

Stará metafyzika viděla v tom, co je, vždy víc než to, co může být. Podle Kearneyho však možnost není méně než skutečnost, nýbrž více. Otevírá daleko větší horizont. Je však třeba neplést si dva pojmy, v Kearneyho textu dvě anglická modální slovesa, která často překládáme stejně slovesem „moci“ – can a may. Can označuje to, co leží v říši našich lidských možnostech. Sloveso may však poukazuje za tento obzor, k transcendentále.

Bůh není v říši toho, co my můžeme a umíme, co dokážeme. Bůh, kterého bychom mohli udělat, vymyslet a kterého bychom si mohli vůbec představit, by nebyl Bůh, nýbrž byl by to bůžek, modla.

Naši realitu radikálně otvírá, proměňuje a obohacuje to, co tu „není“, avšak může být – a právě tak přichází Bůh. Je tím, co lidské oko nespatřilo, lidské ucho neslyšelo a co na lidskou mysl nevstoupilo, jak říká apoštol. Bůh je možnost; „možnost“ je takříkajíc jeho vlastní jméno (vzpomeňme na Mikuláše Kusánského a jeho jméno pro Boha: possest).

Přichází nejen jako to, co tu není (k naší dispozici), ale jako to, co my z povahy věci samé nemůžeme, kam nedosahuje a kam nikdy nedosáhne naše moc a naše odhodlání, co není a nikdy nebude disponovatelné a manipulovatelné, co je radikální transcendence. Avšak přesto k nám přichází tak, že rozšiřuje prostor našich možností, naší svobody – dává se nám, a sice jako výzva, jako úkol. A když se toho úkolu, k němuž jsme byli vyzváni (nikoliv přinuceni), chopíme, bude v tom s námi.

***

Richard Kearney připomíná radu psychoanalytiků, aby se člověk, jehož ve snu opakovaně pronásledují příšery, ještě v tom snu pokusil podívat té příšeře do tváře. Bude překvapen, jak se mu ta příšera podobá.

Bůh není v říši toho, co můžeme a umíme. Bůh, kterého bychom mohli udělat, vymyslet a kterého bychom si mohli vůbec představit, by nebyl Bůh, nýbrž byl by to bůžek, modla. Naši realitu otvírá to, co tu „není“, avšak může být.

O autorovi| TOMÁŠ HALÍK, Autor (* 1948), katolický kněz, religionista, filozof a sociolog náboženství. Před rokem 1989 pracoval jako psychoterapeut pro pacienty léčící se ze závislostí. Koncem října mu v Nakladatelství Lidové noviny vyjde nová kniha Divadlo pro anděly. kněz a sociolog náboženství

Premium

Konzumace jídla několikrát denně je klišé, tvrdí výživový poradce Fořt

Renomovaný výživový poradce Petr Fořt | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Napsal více než dvacet knih o zdravém životním stylu a boji s obezitou. Petr Fořt tvrdí, že žádný obecně platný návod...

Premium

Test celoročních pneumatik. Jak si vedou za sucha, za mokra a na sněhu

Test celoročních pneumatik | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

K celoročním pneumatikám výrobci přistupovali po dlouhá léta macešsky. Konečně se však vrátily do jejich přízně....

Premium

Pes celý život čeká na to, až ho někdo sprdne, říká veterinář

Zvířecí ortoped a chirurg Roman Skala | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Do své ordinace v centru Prahy dochází den co den už 22 let, aby znovu na nohy postavil čtyřnohé domácí mazlíčky. „I...