Sedm let manželství. Pár krizí přečkaných celkem bez újmy. Dvě děti, velký byt, fajn džob. Co sakra může člověku chybět, když všechno kolem nese nálepku ideál? Nic. A nebo všechno. Jen si to představte: chlap ve středních letech přijde z práce domů, všichni se na něj usmívají, pohoda, kafíčko, dneska jsem udělal dobrej obchod a šéf mě pochválil přede všemi na poradě, jednička z matiky, no výborně, miláčku, a jak ses měla ty? ... to víš, že tě pořád miluju. A pak v noci, když všichni usnou, se tenhle chlap, tenhle šťastný živitel, změní v démona a surfuje po pornostránkách toho nejhoršího kalibru a pročítá sexseznamky. Odjakživa jsem miloval ženy a sex, obojí muselo být nespoutané, zvířecí. Před svatbou jsem žil od party k party. Pak jsem to zčistajasna utnul a oženil se. Sex se ženou na jedničku. Alespoň zpočátku. Pak stereotyp, únava, otrava. Bylo pár milenek. Příležitostných. Nic, co by se vleklo a ničilo mě. A najednou třicet, mládí v trapu a ohlížení se za sebe, kolem sebe a před sebe. Budoucnost nudná jak čekání na katastrálním úřadě. Jen v noci jediný bod vzrušení, pokušení, perverze. Obrazovka počítače blízká a dráždivá. Z bezednosti virtuálního sexu se točí hlava. A sílící touha zkusit ještě něco nového, nepoznaného. OK. Kdo z ženáčů nemá podobné choutky? Ve mně se však nečekaně sepnul úplně jiný okruh, nějaký skrytý, temný proud ve mně vyvolal touhu zkusit to se stejným pohlavím.
Procházel jsem stránku za stránkou a utvrzoval se v pocitu, že se mi to nikdy, až na výjimky, neprotivilo. Tak jsem si dal inzerát. Jasný a solidní. Žádný vztah, jen zkouška, nejlépe s někým, kdo je na tom stejně jako já. Ozvali se tři. Jeden mi nabízel krásnej večer u videa „a pak se uvidí“. „Vyjedem si do přírody, a tam si to uděláme,“ zval bez skrupulí ten druhý. Až třetí byl veskrze solidní, normální, bezpečný. Odepsal jsem. Sešli jsme se. Srdce jsem měl až v krku a utěšoval se, že když bude nejhůř, řeknu prostě: rád jsem tě poznal, ale sbohem!
Vypadal sympaticky, docela jsme si padli do oka. Normální kluk, do které byste neřekli, že to touží dělat s klukem. Byl mladší, ale zkušenější. Nenutil mě. Tak se měj a díky za krásný večer, večer zasvěcení, jo, můžeme zůstat kamarádi, ale odtud potud. Vracel jsem se domů a připadal si daleko hůř, daleko provinileji, než když jsem se obvykle vracíval od milenek. Byl to zvláštní dech beroucí zážitek, ale neshledal jsem na něm nic, co by se muselo opakovat. Tak jsi to zkusil a konec, říkal jsem si před prahem našeho bytu. Prostě jsi byl navštívit kamaráda a trochu se to zvrhlo. Můj nový přítel byl alibi sám o sobě. Beze stopy podezření jej klidně můžu představit i ženě. Když jsem vedle ní lehal do postele, považoval jsem svou kauzu za vyřešenou.
A pak přišel e-mail: bylo to moc krásný, stýská se mi, musím tě vidět. Pak další pošta: asi jsem se zamiloval. A další: chci být jenom s tebou. Taky trocha vydírání: něco si udělám. Takhle mě nedrtila žádná z milenek. Vím, kde bydlíš a že máš rodinu, napsal nakonec. To mi nahnalo strach. Navštívil jsem ho a všechno mu vysvětlil. Dělal scény. Rozbrečel se, prosil. Nakonec jsem s ním vlezl do postele. Na rozloučenou. A další dny znovu ten stejný kolotoč e-mailů a esemesek. Na poslední jsem už nereagoval. Dvakrát mi volal uprostřed porady. Nevzal jsem to. Nevzdal to. Ve chvíli, kdy jsme se se ženou a dětmi vraceli z nákupů, zaútočil. Udělal mi ukázkově žárlivou scénu, za kterou by se žádná milenka nemusela stydět. Doma jsem se pokusil všechno vysvětlit a pokud možno zlehčit. Stín podezření ale zůstal. Nejdrtivější úder mi však zasadil v zaměstnání, když několikrát neomaleně vpadl do jednání s obchodním partnerem. Série e-mailů, jež dorazila na vedení firmy, pak znamenala konec mé kariéry. V té době už měla žena sbalené kufry a stála s dětmi v předsíni.
Sám a bez práce, opuštěný a znemožněný jsem seděl v prázdném bytě, počítač s internetovou přípojkou vedle sebe, a přemýšlel nad vším, co se dalo vměstnat do pojmů vražda a sebevražda. Nakonec jsem jen prodal byt a odstěhoval se. Inzerát na prodej bytu byl tím posledním, který jsem si na internetu zadal. Dodnes nevím, jestli mi to za tu zkušenost stálo.
O autorovi| podle příběhu Leopolda Dostála napsal Milan Šťastný
