Zdá se, že to nejlepší, co může mladý prozaik udělat pro slávu svého díla, je zemřít. Mohl by o tom, kdyby žil, vyprávět Švéd Stieg Larsson, autor slavné trilogie Milenium, a jistě by se také přidal podle současné světové kritiky nejlepší latinskoamerický spisovatel posledních let Roberto Bolaňo. Ten se po své smrti usadil na trůnu jako nový latinskoamerický literární idol.
Stalo se to ovšem až poté, co si zesnulého Bolaňa literární agenti a mágové knižního trhu vybrali a spustili „bolaňovskou“ legendu. S jedním cílem - vyvolat na anglosaských trzích jakýsi návrat či obměnu latinskoamerického „boomu šedesátých let“ kdy se výborně prodával Gabriel García Márquez a jeho kolegové, tzv. „magičtí realisté“. A k bodu obratu je potřeba nějaký silný, hluboce lidský příběh, jenž by přitáhl pozornost. Bolaňo zemřel jako na zavolanou.
Legenda vypadá takto: mladík, který žije divoký život beatnika, stopuje, bere drogy, pije litry tequilly, utíká ze střední školy, zakládá obskurní časopisy a literární směry, jako např. „infrarrealismus“. A především neustále píše, miluje se s básnířkami, je zneuznaný, pak naopak slavný, a nakonec v padesáti letech umírá na jaterní chorobu.
Právě v těchto dnech se českému čtenáři dostává do rukou stěžejní Bolaňovo dílo, román Divocí detektivové. V Česku vyšla již před třemi lety kratší kniha Chilské nokturno. To připravilo půdu pro osobitou poetiku sebezničující, šibeniční ironie, humor a krásu vesmíru zvaného Roberto Bolaňo.
Básně života a smrti Bez přehánění by se dalo říci, že Divocí detektivové jsou dlouhá, vtipná a napínavá detektivní báseň. Či poeticko-erotický thriller. Báseň vyprávěná desítkami postav, jejichž promluvy se střídají v nejrůznějších časových rovinách a k jejichž monologům se přidává deník studenta Garcíi Madera. Celý román je líčením iniciační cesty básníků „sirotků z povolání,“ prodchnutých vírou v umění, v bizarní krásu starých, zapomenutých mistrů a poetek (básnířka je podle Bolaňa ošklivé slovo). Jednu takovou poetku Cesáreu Tinajerovou, jež vypadá jako skála nebo jako slon a ztratila se kdesi v poušti Sonora, chtějí znova najít dva mladí „bludrealisté“ Odysseus Lima a Bolaňovo alter ego Arturo Belaňo.
Na jejich cestě za záhadnou poetkou, jež sice nikdy nic nepublikovala, ale všichni o ní hodně mluvili, je provází také holobrádek García Madero a okouzlující prostitutka Lupe. Lupe prchá před svým pasákem a všichni se tak ocitají na neuvěřitelné on the road, v níž hraje roli životního benzinu poezie. Ta je v téhle knize alfou a omegou, otázkou života a smrti, bezbřehou studnicí legrace a ironie, slámou a vatou dialogů, mystifikací a životní mízou textu. Jak říká jedna postava knihy, „ poezie bohatě stačí, i když možná někdy klesnu tak hluboko, že začnu psát povídky“.
V Bolaňově vesmíru se literární časopisy financují z prodeje marihuany, lidé se chtějí stát tanečníky či malíři, mít pět dětí, všichni všem dluží peníze a občas jim poezie, jejich nejtvrdší droga, zachrání život. Například když mladá poetka sedí v roce 1968 při policejním masakru studentů v Mexico City na záchodě a čte si básně Pedra Garfiase.
Pozdní sláva Bolaňův život se podobal zápletkám jeho knih. Když se vrátil po Pinochetově puči do Chile a byl zatčen, zachránil ho voják, spolužák ze školy. V Katalánsku hlídal kemp a několik let se živil tím, že do literárních soutěží posílal své knihy a z výher pak platil účty. Ke konci života z něj ovšem byl uznávaný autor, příkladný otec a také nemocný člověk, bojující se zákeřnou chorobou.
Roberto Bolaňo sám sebe považoval za básníka, ale kdyby prý chtěl udělat radost své mamince, stal by se nejraději novým Isabelem Allendem (narážka na nejprodávanější chilskou autorku Isabelu Allendeovou). První román mu vyšel v roce 1984, známým se však stal až o dvanáct let později, kdy mu vyšla kniha Nacistická literatura v Americe. Za román Divocí detektivové získal několik prestižních ocenění, např. Herraldovu cenu a cenu Rómula Gallega, a právě se chystá i jeho filmové zpracování.
