Dnes o uvedení mezinárodního velkofilmu - na pravou míru Urputná víra v nevinu Jiřího Kajínka je svého druhu diagnóza; asi jako víra ve štěchovický poklad, geopatogenní zóny a knihy Ericha von Dänikena. Ale pokud letitá masáž televize Nova nyní vyvrcholila velkofilmem, možná to stojí za pár upřesnění. Pro případ, že by hodné duše, co čtou Katku a Svět ženy (mediální partneři filmu), podlehly dojmu, že není lepšího domácího mazlíčka než egocentrického psychopatického profesionálního vraha.
Jiřího Kajínka nedostal na doživotí jeden svědek, ale výpovědi devíti lidí. Jedna dáma s kolegyní ho 30. května 1993 zdálky viděla, jak střílí. K místu činu se náhodou na pár metrů dostalo projíždějící auto s dvěma mladíky; Kajínek na ně namířil, ale už měl prázdné zásobníky. Další dva ho viděli, jak běží od vraždy dolů po pěšince. Kajínkův řidič Ďurči věrohodně popsal, jak ho na místo činu vezl (policie má výpověď na videu), ze strachu před Kajínkem odmítl u soudu mluvit. Recidivista Hegedüs, který Kajínka za 100 tisíc najal, vše popsal do protokolu; pak dostal strach.
Devátým je hlavní svědek Vojtěch Pokoš, který útok přežil; na rozdíl od bratra Juliána a vyděrače Jandy, jemuž dělali bodyguardy. Ve filmu se advokátka ptá, proč nedostal „ránu jistoty“ do hlavy. Čtyři střely přežil náhodou, jedna jen těsně minula míchu. Střelce zjevně bavilo jít za Pokošem, který se zoufale plazil pryč, a dál do něj pálit.
Film podává Pokoše jako vyžraného, vypatlaného cikána. Soudce také připomněl jeho původ, ale z jiného důvodu: zdůraznil pevné citové vazby v romské rodině. Pokoš označil bratrova vraha přímo v soudní síni, před očima matky a sestry. Je nepravděpodobné, že by lhal (naveden policií, jak tvrdí film). Kajínka navíc znal ze tří schůzek.
Kajínek měl zbraně i motiv (jeden podnikatel si přál odstranit vyděrače a bytař Kajínek se chtěl předvést jako zkušený zabiják). Znalci ho zhodnotili jako citově oploštěného psychopata s průměrnou inteligencí a nadprůměrnou schopností manipulovat s lidmi.
Případ měl na starosti jeden z nejlepších trestních soudců Pravoslav Polák; odvolacímu senátu předsedal puntičkářský Miroslav Veverka. Vše dvakrát prověřil Nejvyšší soud. První podnět podal v roce 2001 - po mediální kampani -ministr Pavel Rychetský: navrhl, že by se ještě mohla provést konfrontace a rekonstrukce na místě činu. To soud odmítl, po osmi letech už to nemá smysl. Druhou podal v roce 2006 ministr Pavel Němec. Navrhl obnovu řízení kvůli bizarnosti, s níž přišla Nova: jeden recidivista v dubnu 2004 prohlásil, že vlastně útok viděl. Na vzdálenost 300 metrů, přes stromy a skrz zamřížované okno věznice Plzeň-Bory... a neví, kdo to byl, ale Kajínek ne! Ehm. Obě rozhodnutí Nejvyššího soudu by si měl přečíst každý, kdo cítí potřebu se ke Kajínkovi vyjadřovat (spisové značky 5 Tz 37/2001 a 4 Tz 113/2006).
Kdyby šlo jen o to, že doktora Poláka hraje Deana Horváthová-Jakubisková a že advokát Kolja Kubíček ve filmu žere akvarijní rybičky a hyne hrdinskou smrtí, bylo by to nevinné. (Pak jsem z filmu odešel, pouze z upoutávek jsem pochopil, že tam Kajínek ještě bude souložit s herečkou Alicí Bendovou.) Jde o jinou věc: bílí lotři mají jakýsi formát, zato Romové jsou zde jen podlidé, toužící prznit bílé ženy (v představách režiséra Petra Jákla jsou nahé, spoutané a zmučené). Už dlouho jsem neviděl tak odpudivě rasistický hnus.
Kdyby šlo jen o to, že advokát Kolja Kubíček ve filmu žere akvarijní rybičky a hyne hrdinskou smrtí, bylo by to nevinné
O autorovi| Tomáš Němeček redaktor Orientace
