Není to komedie, ale zase se tu tématem stává to, do jaké míry se politika vloudila do soukromého života postav, do jejich charakterů, lásek a podobně. Nedáváme odpovědi na otázky, nýbrž ukazujeme příběh lidského selhání z mnoha úhlů. Celý příběh se odvíjí v současnosti, ale jde o událost, která se stala v minulosti. Přitom ve filmu nejsou žádné retrospektivy. Pro mě je jedním z témat i ošidnost individuální paměti: že i lidé, kteří u události byli, ji po letech interpretují jinak.
LN Poprvé natáčíte na digitální kameru, tedy hned na tři...
Ty tři jsou výjimka. Dnes máme velmi drahý natáčecí den, podvečer na Václavském náměstí a pak noc v Národním muzeu, tak abychom to časově zvládli. Jinak jsme natáčeli na dvě. Digitál umožňuje nehledět na množství materiálu. Nikdy jsem ho netočil obrovská kvanta, ale přece jenom teď mám větší svobodu, třeba při práci s neherci. Můžu natáčet i zkoušky, protože neherci při nich někdy najednou udělají něco perfektního. Digitálem se snažíme taky trochu přiblížit formě dokumentu.
LN Je pro vás Kawasakiho růže něčím osobní?
Když jsem se kdysi dozvěděl, že jsem se dostal na FAMU, šel jsem večer na Rockfest a hned tam potkal holku, která mi s přijímačkami pomáhala. Přivedla mě ke svému stolu, kde seděl Jan Rejžek, kterému jsem se tehdy obdivoval jako novináři, a Jarek Nohavica, kterého doteď obdivuju jako písničkáře. Osobně jsem je neznal, ale byli první, kdo mi tehdy pogratulovali. Jako kdyby tihle kmotři mého přijetí stáli u zrodu Kawasakiho růže. Rejžek nikdy nevynechá příležitost pustit se do Nohavici kvůli té jeho „epizodě“ z konce 80. let. Ale Nohavica se s ní podle mě skoro až čestným nebo básnickým způsobem vyrovnal. Myslím si, že je adekvátní natočit konečně ne dokument, ty už vznikají, ale hraný film o tom, v čem jsme tady žili a jaký to na nás má vliv ještě po desetiletích.
