Největší cirkus tohoto týdne a nejspíš i celého roku se odehrál v úterý. Kdo ovšem pohřeb Michaela Jacksona vnímal jako nenormální a měl z něj deprese, asi ještě nevzal na vědomí, v jaké skutečnosti žijeme. Vždyť posunuté hodnoty jsou dávno obecně přijaté a ve světě, v němž má neurochirurg zlomek výdělku čutálisty (ještě lépe bafuňáře, který ho pase), se modla pohřbívá přesně takhle. Tak jako Diana, princezna lidských srdcí. Nejdřív skoro královská děvka, a pak najednou matka Tereza pro všechny strádající duše.
Ještě že Liz Taylorová prohlásila, že nepřijde, jelikož se prý nechce účastnit obecného hopla. Zrovna ona, která se odjakživa tak ráda producírovala před publikem. Za obecného gaudia třeba hezky zatápěla všem svým manžílkům, zvlášť nebohému Richardu Burtonovi. A teď k stáru jí diváctvo způsobuje újmu.
I my v Česku máme svého Michaela - Kocába. Ten by si už rovnou mohl vzít čepici s rolničkami, Je sice fajn, že je ministrem s liberálními názory, který tak fandí alternativní kultuře, ale ještě lepší by bylo, kdyby jí fandil na svůj účet. Kouzelné je i jeho poučování obecného lidu, kterému zcela vážně vysvětluje, že kdo nosí dredy a náušnice, není zločinec.
Je to prostě úpadek, hollywoodské hvězdy zešedivěly a zplešatěly, vypadají jak strejci na výletě do Prachovských skal, a ještě jezdí vlakem. John Malkovich tedy fakt zklamal. Vždyť je to žabař, přijel do Prahy pendolinem, místo aby si střihnul domácí rychlík s kvalitně zdělanými záchodky, ušmudlanými okny a záclonkami jako soumrak dne, který navíc staví na každé mezi.
Zase o sobě dal vědět i Milan Knížák. V Reflexu s ním hovořila Pavlína Wolfová a pan generální kromě svých oblíbených evergreenů, jako že nemá rád Václava Havla a Kaplického knihovnu, ale zase má rád Václava Klause, prozradil i pár novinek. Svěřil se, že ho nyní hodně zajímá hudba. „Píši smyčcová kvarteta, to je pro mě nejkrásnější způsob hudby,“ pravil.
Jasně, berlínští filharmonici už se nemohou dočkat, až Milanovi oschne notový papír. Dál už to je docela nuda. Sice pravil, že je uveden v prestižní publikaci The 20th Century Art Book (Phaidon Press, London, New York, první vydání, 1996), kde je on, Kupka a Kolář. Ví minimálně o pěti dalších, kteří by tam měli být, ale každá prezentace českého umění 20. století bez něj je neúplná. To prý je skutečnost. S tím nelze než souhlasit a jsme rázem na začátku u výše zmíněného funusu.
O autorovi| Jana Machalická, redaktorka LN
