Literatura je jedna a je do ní vstup přes různé jazyky. Celá je vlastně o mnohém témže, jen styl se módně mění. Knih je veliký dostatek, všichni máme do smrti co číst. Ale pořád potřebujeme cosi psát. Tu potřebu bylo by možno uspokojit i intimně, ale my potřebujeme, aby se široce vědělo, že píšeme. Každé nové dílo má význam pro autora: čtenáři by stačila ta stará. Je to celé taková společenská zábava. Mluvím o tzv. krásné literatuře. Poučné spisy jsou jiný případ, poznání pořád roste.
Také letos, jako předešlá léta, dostane někdo státní cenu za literaturu. Já už jsem vypozoroval, jakou zásadou se to oceňování řídí: kdo ještě cenu nedostal nebo kdo by mohl umřít. Psaní je jakýmsi duševně tělesným zvykem, při němž tedy nic naprosto nového nevzniká, a od státu je to dobrý mrav, že tu společenskou hru hraje.
Říkávám mládeži, že normální a zdravý člověk nepíše. Že ale psaní je jediný způsob, jak může zvítězit nad něčím, nad čím ve skutečnosti nemůže. Autor je ve svém psaní vždycky hrdinou: buď vypráví, jak zvítězil, nebo jak statečně nese porážku. Já bych o nikom jiném než o sobě ani psát neuměl, a je to jedno. V této své slavnostní úvaze pomíjím živnostníky literatury, jimž o nic jejich životního nejde, jen o obživu. Píší z nadání stejné povahy, z jaké někdo jiný umí vyrobit pěkný košík. Tito „odborní spisovatelé“ píší vždycky, co chtějí, nic je nenutí a je po tom poptávka. Mají velikou pracovní kázeň. Studují téma, dělají si výpisky, zapisují postřehy. Takto posbíranou látku pak spletou v dílo. Ještě nejsou úplně hotovi a už vědí, o čem budou psát příště.
Já jsem se za spisovatele sám nikdy neoznačoval. Poprvé jsem se k tomu označení uchýlil, když mi major Fišer řekl: „Vy nejste ničím.“ -„Jsem spisovatel,“ řekl jsem s vědomím, že u toho nikdo další není. Vždycky jsem cítil, že se od odborného spisovatele liším: píšu, až když velice musím. A kvůli sobě, ne kvůli národu. Jak jsem se ke psaní dostal? Ve třetí třídě měšťanské školy pan učitel celé třídě uložil psát si čtrnáct dní deník. Některé zápisy pak třídě předčítal. Když četl můj, cítil jsem cosi, co jiní kluci cítívali při toči na hrazdě. Protože o všedním životě naší rodiny jsem neměl co psát, ač to by mě dneska zajímalo nejvíc, psal jsem o tom, jak jsme si při pasení koz hráli na indiány. Je to do sebe vkloubené: hrál jsem si na spisovatele a psal o tom, jak si hraju na náčelníka indiánů. To vlastně dělám dodnes.
Smysl deníku jsem objevil, když jsem se po škole dostal do fabriky, která mne drtila a mlela. V deníku jsem se z toho vysmekával, obnovoval jsem se. A celé moje psaní potom bylo obranou proti vnější skutečnosti: pořádal jsem sebe, ne svět a společnost. Psal jsem v kritických obdobích, nepočítaje s uveřejněním: mohl jsem tak být pravdivější, nelítostnější: až k hrdosti na to. Když se potom ze zápisu stal rukopis knížky, čtenáři tu syrovost v ní pocítili. Nikdy jsem nepsal pro překlad. V jazyce nacházel jsem víc dobrodružství než v samém ději.
Něco jiného platí o těchto mých krátkých článcích. Těmi míním působit na svět a lidstvo, věda ovšem, že marně, ale je to jedno. Toto jsou takové moje malé košíky pro trh. Celkově si ale o literatuře myslím, že ze všeho toho psaní, až kolem Země proletí silně magnetické a žhavé těleso, zůstane jen to, co je zapsáno do kamene. Ale nebude to už mít kdo číst.
***
Každé nové dílo má význam pro autora: čtenáři by stačila ta stará
Pondělí Neff
Úterý Vaculík
Středa Baldýnský
Čtvrtek Rejžek
Pátek Šustrová
Sobota Klíma
