V lednu jde do kin jeho nový příběh. Jan Hřebejk vysvětluje, jak se při jeho přípravě radil s kriminalisty z mravnostního oddělení.
Mluví také o spoluzakladateli Státní bezpečnosti Kamilu Pixovi. A o svém nesplněném snu – zfilmovat hilsneriádu.
* LN Proč jsou právníci v českých filmech tak často šmejdi?
Právník je svým povoláním ideální jako vyhraněný charakter; dělník nebo lékař mohou být snáz neutrální postavy. Ale nemyslím, že to platí jen o českém filmu: v Allenově Pozor na Harryho sjíždí hlavní hrdina do pekla, kde jsou komerční právníci hned vedle pedofilů. Existuje tam ovšem i apoštolský protipól, advokát typu Gregoryho Pecka v Jako zabít ptáčka.
* LN Ten právě jako by v českém filmu chyběl. V Chytilové Dědictví, v Křižanově seriálu Na lavici obžalovaných justice, ve vaší Krásce v nesnázích jde o samé záporné role.
Když člověk hledá například advokáta jako pozitivní postavu, musí jít až do roku 1979, k Jirešově Cause králík. U nás těžko mohl za komunismu vzniknout seriál, kde by Ladislav Chudík nebo Karel Höger hráli ušlechtilého advokáta, který pro svého klienta dosáhne snížení trestu za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Vrchol české kinematografie leží v době, kdy právo bylo pokroucené. I poctivé pokusy – třeba Kadárův a Klosův Obžalovaný z roku 1964 – mají komunistický šmak. Poctivý ředitel, který chtěl postavit elektrárnu... no dobře, no...
* LN Ale možná filmaři vědomě nebo podvědomě kopírují veřejné mínění. V žebříčcích prestiže povolání je v čele žebříčku lékař, následovaný vědcem a učitelem. Z právnických profesí se uvádí jen soudce, na osmém místě.
Nemyslím, že by právnické povolání bylo nějak nepopulární. Když jsem si četl ohlasy na smrt Otakara Motejla, napadlo mě, že o některé kapitole z jeho života by mohl vzniknout film. Můj starý sen je zpracovat hilsneriádu. Na jedné straně neblahá postava Karla Baxy, pozdějšího pražského primátora, na druhé Hilsnerův obhájce Zdenko Auředníček a „společenský advokát“ Masaryk... A na podzim jsem konzultoval se studentem FAMU jeho scénář o Palachovi z pohledu advokátky Dagmar Burešové. To je přece příběh! Advokátka, která s Palachovým činem třebas i vnitřně nesouhlasí, ale ujme se zastupování Palachovy matky a jménem rodiny bojuje, aby jim nezničili hrob a nepřišili ještě třeba pobuřování. A ten scénář leží v šuplíku hotový, jen se ho ujmout.
Jenže dětský pokoj nešlo použít
* LN Pro svůj nejnovější film Nevinnost jste si přizvali jako poradce známé pražské kriminalisty. Opravili nějak podstatně vaši představu o jejich práci?
Ani ne. Petr Jarchovský pochopitelně téma konzultoval už během psaní, protože na vyšetřování je celý příběh postavený a literární příprava trvala asi rok. Probírali jsme to s majorem Badinem z mravnostního, u natáčení jsme ještě některé detaily dotahovali s plukovníkem Marešem z odboru obecné kriminality. U filmu se občas vědomě odchylujete od reality: při rekonstrukci – u nezletilých se říká „prověrka výpovědi“ – se přísně dodržují pravidla, dlouhé ustálené formulace, na to ve filmu není čas. Nezletilí jsou vyslýcháni v místnosti, která je zařízena jako dětský pokoj; my jsme ale pro finální výslech hrdinky, přestože je v tu chvíli ještě nezletilá, použili vyšetřovací místnost pro dospělé.
* LN Proč?
Z vyprávěcích důvodů. Je to finále dramatu, dětský pokoj by působil až vymyšleně.
* LN O čem ten film vlastně je?
Asi hodinu sleduje vyšetřování lékaře, který je obviněn z poměru s nezletilou pacientkou na dětské traumatologii, a dopady na jeho rodinu. Pak se ten příběh zvrtne, přestává být detektivkou. Dál bych to nechtěl prozrazovat.
* LN Váš minulý film Kawasakiho růže se zjevně inspiroval případem Vlasty Třešňáka a jeho trýznitele estébáka Kafky. Jedna postava zase v určitých momentech mluví jako ten zamindrákovaný hochštapler, který zavraždil dceru spisovatele Neffa...
Ano, bylo tam několik inspiračních zdrojů, ale spíš v detailech, v dílčích vlastnostech, postava sochaře se v něčem chová jako Třešňák, estébák se jmenuje Kafka a podobně. Jedna inspirace je tam ovšem naprosto přímá, a to u postavy, kterou hraje Ladislav Chudík: jejím předobrazem byl jeden ze zakladatelů Státní bezpečnosti Kamil Pixa z dokumentárního filmu Uvnitř vnitra. Kostýmní návrhářku jsme požádali, aby oblékla pana Chudíka podobně, jako vypadal v dokumentu Pixa. Vybrali jsme mu i stejného psa.
* LN Mimochodem, slizký advokát z Krásky v nesnázích, kterého hrál Jiří Macháček, měl také konkrétní předobraz?
Je to restituční historka mých přátel. Advokát to hrál na obě strany a filmové repliky – „O co vám jde? Vždyť stejně bydlíte v cizině...“ – opravdu v realitě zazněly.
* LN Předpokládám, že i na počátku Nevinnosti byl nějaký případ, který vás zaujal v novinách.
Ne v novinách. Kdysi na začátku – a vlastně k tomu nerad odkazuji, protože příběh se pak vyvinul jinak a jinam – jedna z verzí scénáře zdůrazňovala mediální obraz celého případu. Tehdy jsme mysleli na to, jak v půlce 90. let jedna nezletilá dívenka obvinila ze znásilnění Filipa Renče. Pak to obvinění rozšířila na okruh jeho spolupracovníků, pak už i na policisty... Na to jsme vzpomínali s majorem Badinem, protože ten případ vyšetřoval on. Dnes už by to asi nebylo možné, aspoň ne v takové míře, ale tehdy normálně obviňovala lidi přímo ve zpravodajství televize. Motiv mediálního obrazu však ze scénáře vymizel, protože za prvé by to působilo satiricky, za druhé neznáme média zevnitř natolik dobře, aby se z toho nestalo klišé „mravopočestní filmaři pranýřují bulvární novináře“, za třetí se od té doby podstatně změnila legislativa. Petr Jarchovský tam měl ještě jednu volnou inspiraci: partner jedné jeho známé, tuším trenér moderní gymnastiky, byl obviněn a utekl před hrozícím trestem.
* LN Napadlo vás, že tím pádem případy nahlížíte z perspektivy obviněných mužů středního věku, nikoli třeba z pohledu rodičů zneužitých dětí?
Ne, ten film nestojí takto jednoduše. Policisté nám pomáhali právě s tím, aby divák byl napjatý celou dobu, aby si po patnácti minutách vyšetřování neřekl – aha, no tak to je jasné. Nás tentokrát zajímal příběh za příběhem: v prvním plánu se odehrává vyšetřování, ve druhém jeho důsledky.
* LN Každopádně by tam advokát mohl být aspoň pro jednou pozitivní postava.
To byla jedna z poznámek policistů, že tam musí být advokát obviněného. Ale my jsme žádnou takovou postavu nenapsali, takže advokát je pouhý komparz a hraje ho náš asistent režie.
Kamil Pixa, netypický estébák
* LN Nejste jediný, koho zaujal dokument o Kamilu Pixovi, natočený v roce 2008. Neměl jste ale pocit, že se tváří v tvář „poslednímu žijícímu spoluzakladateli StB“ filmaři nechali příliš okouzlit, že je zkrátka Pixa zhypnotizoval jako kobra králíčky?
Pixa byl svým způsobem fascinující postava, strůjce věcí, které lze označit mimo veškerou pochybnost za zlo. V 50. letech se podílel na akci Kameny, kdy prchající lidé přešli přes fingovanou státní hranici a absolvovali výslech u „americké“ tajné služby, kterou hráli příslušníci StB. Což mělo pro tyto nešťastné oběti fatální důsledky. Samozřejmě: různí lidé včetně Václava Havla později upozorňovali, že takto charismatické, inteligentní estébáky si nepamatují – většinou šlo o kruté primitivy – a že pokud jsme si ho vybrali jako předobraz filmové postavy estébáka, přidáváme jí body. Ale to mi právě přišlo zajímavé: na něm se dala v Kawasakiho růži přesvědčivěji ukázat schopnost Státní bezpečnosti cíleně zasévat nedůvěru. Arafinovaně šířit pocit, že jsou všude, vědí všechno, že tě každý může zradit, i nejbližší příbuzní. Podívejte se, Petr Jarchovský u výslechu StB byl jednou (mám dojem, že to nějak souviselo se školním časopisem Kavárna A. F. F. A., kde dělal zástupce Martinu Mejstříkovi), já nikdy. Pokud nemáte sám přímou zkušenost, posloucháte cizí přímá svědectví, a máte-li dobré herce, můžete se dobrat k něčemu věrohodnému.
* LN Šlo mi o to, jestli právě ten původní dokument Josefa Císařovského o Pixovi nebyl glorifikace.
To si vůbec nemyslím. Josefa Císařovského neznám, ale jsem mu vděčný, že to natočil. Pixa přivolil krátce před smrtí, kdy mu už táhlo na devadesátku a věděl, že ho nikdo před soud nepožene. A zároveň už prakticky nežili jiní pamětníci, což je unikátní pozice. Samozřejmě ji využil k tomu, aby si udělal one man show. Ale jak a čím byste ho přinutil, aby o sobě řekl něco, co by sám nechtěl? I tak se tam – alespoň podle mě – nepřímo přiznává k vraždě; v jedné pasáži mluví o člověku, který zemřel u výslechu, a dodá spontánně: „To musel být fík, když narazí hlavou do topení...!“ Každé umělecké dílo se skládá až v divákovi, který ho sleduje. Někdo je otřesený tím, že se tu zakladatel StB podává málem jako šarmantní dědula. Jiný v tom uvidí příběh bývalého koncentráčníka, který si řekl, že lidi jsou dobytek, a tak je s nimi třeba i jednat. A někdo může být zdrcený z postupně prosakujícího poznání, jak ten člověk naložil se svým životem a talentem...
* LN Pixa se za normalizace stal ředitelem Krátkého filmu. Ale dalo se u něj mluvit o talentu?
Napsal scénář asi nejzdařilejšího filmu Jiřího Sequense Atentát z roku 1964, což muselo mít politické krytí, protože angličtí letci tehdy nebyli ještě zrovna v módě. Jako ředitel Krátkého filmu měl ambivalentní pověst. Do určité míry kryl některé lidi vyhozené z Barrandova – Věru Chytilovou nebo Drahomíru Vihanovou – možná v něm byl kus umělce, možná to dělal natruc barrandovskému vedení. Zajímavě o tom v dokumentu mluví manželka Jiřího Gruši, která – odevšad vyhazovaná – našla místo v Krátkém filmu; a po letech je konfrontována s materiály o tom, co byl Pixa v 50. letech zač. Zároveň vím od různých lidí, že si velice rád přivlastňoval cizí práci a úspěchy. Když Petr Sís vyhrál festival v Západním Berlíně, dozvěděl se, že už jednoho Zlatého medvěda dostal – ale nedoneslo se to k němu; cenu přebíral Pixa. Když se ho Sís ptal, proč mu o vítězství neřekl už tenkrát, uslyšel: To stejně není tvoje zásluha. Pixa se choval, jako kdyby ten stát vlastnil. Jako kdyby byl velký hollywoodský producent z 30. let, něco jako Goldwyn nebo Mayer.
* LN Otázka zní, jestli má filmař tak démonické postavě prostě jen nastavit mikrofon.
Americký dokumentarista Errol Morris říká zajímavou věc: zpovídané lidi nastartuje úvodními otázkami, ale pak už je neposlouchá. Pustí kameru a vypne uši, nepřitakává jim ani nepolemizuje, nechá je mluvit, dokud sami neřeknou, že skončili. Až ve střižně zjišťuje, co všechno sami od sebe vypověděli. Takto natočil Tenkou modrou linii z roku 1988, kdy svědci jedné vraždy postupně přiznávají, že vlastně pachatele zas tak dobře neviděli, trochu podlehli atmosféře...
90%lidí už by tomu nevěřilo
* LN Na začátku jste mluvil o tom, že byste rád zfilmoval hilsneriádu. Co vám v tom brání?
Nenašel jsem k ní klíč. Například je těžko myslitelná bez Masaryka, který na sebe logicky poutá pozornost; a jako by se pak ve velkém střetu idejí na Hilsnera zapomnělo. V dramatickém vývoji – když Masaryk stojí proti většinové společnosti, proti vlastním studentům, univerzita ho raději pošle na náhradní volno – pořád víte, že za dvacet let z něj bude tatíček. Pak je tu Karel Baxa, který své angažmá v případu vnímá jako součást širšího boje Čechů s Němci.
Pokračování na straně 27
O Motejlovi by šel natočit dobrý film
Dokončení ze strany 26
Později byl z Baxy nacionalistický pražský primátor za první republiky. Jenže to jsou boje dávno dobojované. Naopak o pozdějším životě Hilsnera i jeho advokáta Auředníčka víme příliš málo.
Ale i kdyby se člověk odmyslel od reálných postav, zůstane tu základní problém: krevní báchorka, která vedla k zatčení Hilsnera, je z dnešního pohledu natolik absurdní blbost, až přestává být srozumitelná. Kdo by se na ten případ podíval dnešníma očima, řekne – no to je jasné, Anežku Hrůzovou chtěl někdo znásilnit a při tom ji podřízl.
Ve filmu by 90%účastníků věřilo, že jí Židi chtěli vzít krev a dát do macesů – ale dnes žijeme v době, kdy 90 % lidí ani neví, co jsou macesy.
* LN Takže Motejl by šel zfilmovat přece jen snáz.
Musel mít velkou statečnost a je to typ hrdiny, který mě zajímá. Podle všeho to byl ohromně vtipný člověk, žádný cowboy, ale právník, který se i ve ztracených politických případech snaží nějak pomoci, na pomoc Plastikům si bere vyjádření Jaroslava Seiferta o použití vulgárních výrazů v poezii... Víš co – Jiří Křižan nebo Jan Novák by se mnou nesouhlasili, měli by raději vyhraněně dobré a špatné postavy, ale mě baví slušní lidé, kteří bojují s vlastní slabostí nebo s přirozeným lidským sklonem k oportunismu.
* LN Máte nějaký oblíbený právnický film?
Dvanáct rozhněvaných mužů. A pak Norimberský proces, závěrečnou polemiku jednak mezi Burtem Lancasterem a Spencerem Tracym a jednak mezi Tracym a Maximiliánem Schellem.
* LN Je zajímavé, že když se řekne „právnický film“, automaticky nám naskočí americký. Je pojetí práva a justice v německém nebo francouzském filmu jiné?
Americké právo si člověk automaticky spojuje s porotou. Když sleduješ kontinentální proces, jsi divák v soudní síni; ale ve filmu s porotci jsi jedním z nich. Proto je to americký žánr.
***
Vrcholná éra českých filmů leží v době, kdy právo bylo pokroucené. I Kadárův a Klosův Obžalovaný z roku 1964 má komunistický šmak.
K hilsneriádě jsem nenašel klíč. Je těžko myslitelná bez Masaryka – a jako by se pak ve střetu idejí na Hilsnera zapomnělo.
Životopis
Jan Hřebejk se narodil 27. června 1967, vystudoval scenáristiku a dramaturgii na FAMU v Praze. Už na gymnáziu se seznámil s Petrem Jarchovským, budoucím scenáristou, s nímž vytvořil po roce 1989 autorskou dvojici. Tři z jejich filmů získaly Českého lva – Šakalí léta (1993), Musíme si pomáhat (2000) a Horem pádem (2004). Musíme si pomáhat bylo nominováno na Oscara pro cizojazyčné filmy. V lednu jde do kin jeho nový film Nevinnost.
