LONDÝN Už od začátku druhé světové války uvažovala britská vláda o poválečných masových přesunech obyvatel. Šlo podle ní o jedno z možných řešení problému etnických menšin v Evropě. Se svými úvahami také seznámila československou exilovou vládu v Londýně. Ta mohla díky tomu optimálně upravit způsob, jakým prezentovala své návrhy na poválečný odsun sudetských Němců. Tvrdí to britský historik Martin Brown.
Brown v České republice vydal knihu nazvanou Jak se jedná s demokraty, která se zabývá vazbami britského ministerstva zahraničí na československou emigraci v Británii. Historik uvádí, že již od roku 1939 zpracovával vysokoškolský badatel John David Mabbott pro institut Chatham House a de facto pro britské ministerstvo zahraničí studie, jak řešit po válce problémy etnických menšin. Jeho memoranda nabízela jako jedno z řešení masové přesuny obyvatelstva v rámci Evropy. Vycházela přitom z přesunů tureckých a řeckých obyvatel, k nimž docházelo ve 20. letech. I samotná Británie měla v tomto směru vlastní zkušenosti - takové transfery prováděla i uvnitř svého impéria.
O tomto „drastickém řešení“, jak transfery označil Mabbott, se tedy v Británii diskutovalo a uvažovalo dlouho a dávno před rokem 1945 a před postupimskou konferencí, která odsuny schválila. Smyslem odsunů nebyla podle Browna odplata či stíhání Němců, ale vyřešení problémů evropských menšin, které v roce 1939 vedly ke druhé světové válce.
Britové si byli údajně vědomi toho, že takové masové přesuny se nemohou provádět „spořádaně a humánně“, jak uváděla deklarace z Postupimi. „Odsunout takovým způsobem miliony lidí z domovů by stálo mnoho peněz, které nikdo neměl, a mnoho času - 10 až 15 let -, který také nikdo neměl,“ říká Brown.
Britové však projekt odsunu německých menšin v poválečné Evropě nevymysleli. Jejich úvahy se odvíjely paralelně s tím, co připravovala československá vláda v exilu. Londýn ale přijal představy Prahy a dalších zemí o těchto přesunech. Vroce 1942 po atentátu na Reinharda Heydricha a po vyhlazení Lidic potom Britové ústně přislíbili české exilové vládě, že souhlasí s principem odsunů. Podle Browna však nešlo o písemný příslib a Britové svůj souhlas vázali souhlasem USA a Sovětského svazu.
Paralelní úvahy britské strany a československé exilové vlády o odsunu Němců se nicméně protnuly, když známý slavista a přítel T. G. Masaryka R. W. Seton-Watson předal kopii Mabbottovy zprávy Edvardu Benešovi. Beneš tedy věděl, jak o tomto tématu Britové uvažují, a věděl, jak prezentovat své vlastní návrhy, aby byly přijatelné pro Brity a Američany.
Odsuny nejsou specifikem 20. století „Poválečné odsuny byly nespravedlivé, přinesly násilí a traumata, ale nebyly ničím novým. Nebylo to specifikum Evropy 20. století,“ zdůrazňuje Brown. S přesuny velkého počtu obyvatel proti jejich vůli měly totiž zkušenosti jak Sovětský svaz a před ním Rusko, tak také Spojené státy v 19. století a Británie ve svém koloniálním impériu. Například rozdělení britské Indie na Indii a Pákistán přineslo v roce 1947 přes milion obětí.
