Občas na nějakého vědce něco praskne. Už ve způsobu malérů se pěkně odráží základní dichotomie vědeckých oborů: přírodovědci a technici falšují objevy, k nimž ve skutečnosti nedošlo, kdežto humanitní učenci opisují cizí texty. Jde tedy o karikaturu toho, co dělají, když nepodvádějí – jedni objevují, druzí píšou.
Často se lze dočíst o skvělé samočisticí schopnosti vědy, která podvodníky identifikuje a vyvrhne s takovou účinností, že motivace podvádět je nepatrná. Má to běžet takto: my vědci, když něco objevíme, to publikujeme, ostatní to zaujme, takže se na objev všichni vrhnou a začnou ho opakovat, ověřovat a modifikovat a na podvod pochopitelně přijdou. Nejslavnějším podvodníkem z poslední doby je Korejec Hwang Woo-suk, autor prvního klonovaného afghánského chrta Snuppyho (ten byl snad pravý) a především autor průlomových prací o klonování lidských kmenových buněk, které pravé nebyly. Loni v říjnu to dotáhl až k soudu. Tady vidíte, kam to vede.
Obávám se, že tento optimistický názor vychází z naivní představy o reálném fungování vědy jako sociálního systému. Naprosté většiny objevů si nikdo nikdy nevšimne, nikdo je necituje, natož aby se někdo zabýval jejich testováním. Naprostá většina vědců nedělá zásadní objevy, ale to, co už je známo, opakuje v trochu jiných podmínkách či na jiných modelech (různá teplota, různé pH, in vitro, in vivo, první brouk, druhý brouk, třetí brouk – až do aleluja). Na tom není nic špatného, někdo to dělat musí a síla vědy tkví mimo jiné i v této rutině. Jen si nikdo nesmí myslet, že různé švindly v takto amúzické činnosti lze odhalit.
Motivací pro podvody není snaha získat světovou slávu, ale snaha mít publikaci hotovou o měsíc dřív. Hwang si vymýšlel v oboru, který lidi příliš zajímá. Kdyby po Snuppym postupně klonoval perského chrta, ruského chrta, anglického chrta a další kamarády, pes by po něm neštěkl a dnes už mohl v poklidu pracovat na klonovaném italském chrtíkovi, ať už pravém, nebo falešném. Vědecké podvody jsou mnohem míň významné, než si lidé myslí, ale je jich víc, než si lidé myslí.
Snad ještě nebezpečnější než vědomé podvádění je podvědomé popohánění výzkumu. Vědec totiž nakonec dospěje do fáze, kdy už ví, jak to je, akorát to ještě nemá hotové. Nějaké pokusy se vždycky nepovedou, nějaké výsledky se vždycky vyřadí – a teď už vědec ví, které to jsou. Jde o fázi radostnou, kdy se konečně vyplácí předchozí odříkání: nevyřazené výsledky jsou ve shodě s tím, co vědec ví. Nejde o podvod, jde o apriorní víru, která se, jak se na správnou víru sluší, vyplní.
Netuším, kolik vědomých podvodů a kolik podvědomých podbíhání laťky tvoří pokladnici světové vědy, ale jsem si jist, že na to nikdy nikdo nepřijde. Především proto, že nikdo není motivován na to přicházet, pokud tedy nejde zrovna o lidské kmenové buňky, o něž obvykle opravdu nejde. Abych ale nekončil příliš skepticky: jak se tak věda šíří světem a dělá v ní čím dál víc lidí, přibývá vědců, kteří o podstatě toho, co dělají, nemají nejmenší tušení, a tudíž nemají žádný apriorní názor, který by podvodně podporovali. Skutečný ignorant pracuje poctivě, snad jenom trochu falšuje protokoly, aby nemusel pokusy opakovat desetkrát, když už to dvakrát vyšlo stejně a nikdo se nedívá.
***
Většina podvodů projde, protože naprosté většiny objevů si nikdo nikdy nevšimne, nikdo je necituje, natož aby se někdo zabýval jejich testováním.
O autorovi| Jan Zrzavý, Autor (* 1964) přednáší na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity evoluční biolog
