Laskavé bohyně Jonathana Littella líčí druhou světovou válku z pohledu německého důstojníka.
Poturčenec horší Turka. To potvrzuje i román Jonathana Littella. V něm se dokonce vyskytuje „poturčenec“ jménem Turek: „Tento Turek byl jedním z nemnoha ryzích, bezostyšných antisemitů, se kterými jsem se v rámci Einsatzgruppen setkal; v SP a SD se už tradičně pěstoval antisemitismus intelektuální a na takovéto emocionální výlevy se pohlíželo svrchu. Turek byl ovšem postižený pozoruhodně židovskou fyziognomií: měl černé a kudrnaté vlasy, orlí nos, smyslné rty; někteří mu potají přezdívali ,Žid Süss‘, zatímco jiní tvrdili, že má v sobě cikánskou krev.“
Nejistota, strach, neschopnost se vzepřít, pohodlnost a jistě také víra. To jsou hlavní motory totalitního režimu, ať už se nazývá nacismus, nebo komunismus. I na porovnání těchto dvou systémů v Laskavých bohyních dojde. To když hlavní postava, Maximilien Aue, u Stalingradu vyslýchá sovětského politického komisaře pluku. Tento muž netrpí přehnaným optimismem a při hovoru s Auem se projevuje jako velmi bystrý a vzdělaný člověk: „Lišíme se jen v definicích kategorií: u vás jsou to Židé, Cikáni, Poláci, dokonce snad i duševně nemocní; u nás zase kulaci, měšťáci, ti, kdo se odchýlili od linie Strany.“ Hrůza zevšední Uplynulou neděli mohli diváci České televize zhlédnout dokument Clauda Lanzmanna Šoa. Trval devět hodin. Laskavé bohyně Jonathana Littella mají přes osm set stran textu. Usilovali autoři o vytvoření monumentálního díla? Chtěli obsáhnout všechnu tu hrůzu? Nebo jde jen o plody jejich megalomanie? Kdo čte dlouhé romány, ví, jaké mohli mít důvody. Takto rozsáhlá díla totiž dokážou člověka přenést na dlouhou dobu do jiného světa.
Těžko říct, zda bylo něco podobného skutečně záměrem též v případě Laskavých bohyní a Šoa, nicméně i zde se to daří. Nejenže se tak dostává čtenáři mnoha informací, nejenže tak dlouho žije v rozličných válečných hrůzách, ale také je tím vším unaven, otupí a prochází rovněž pocity zevšednění. I v tom spočívá hodnota rozsáhlých děl. A tento aspekt se pozoruhodně přetlačuje s pietním přístupem k holocaustu, který je v člověku jaksi trvale zakotven. Přesto si po přečtení nějakých pěti set stran Laskavých bohyní člověk také nemůže nepostěžovat na to, že ho bolí ruce, když knihu drží, že ho tlačí do žaludku, když si ji opře o břicho, a že ho navíc z toho dlouhého čtení začínají bolet záda... Je však něco takového v souvislosti s líčením hromadného zabíjení Židů za druhé světové války vhodné?
Tento paradox se velmi názorně vyjevuje i v dokumentu Šoa. Claude Lanzmann se vyptává polských sedláků, zda pracovali na polích těsně sousedících s koncentračním táborem. Při rozhovorech o holocaustu však dokumentarista postává s jednou rukou v kapse a v druhé třímá cigaretu... A to je velice vypovídající obrázek, který ukazuje, že se s něčím tak neuvěřitelným, a přece reálným nejde vyrovnat – a pokud se tomu nikdo nedokázal postavit tehdy, nelze se dnes ani dost dobře postavit vedle toho.
Kniha Současná francouzská literatura Dominiqua Viarta a Bruna Verciera, právě vydaná v českém překladu, obsahuje rovněž kapitolu Literatura koncentračních táborů. Je zde citován Maurice Blanchot: „Nebezpečí slov tkví možná ve snaze mluvit o zkáze, jíž vše propadá, aniž je slyšet ono ,mlčte‘, určené všem, kdo přerušení dějin poznali z dálky anebo pouze částečně.“ Autor zde vlastně ukazuje, že nejpřesnější výpovědí o vyhlazování v koncentračních táborech by bylo mlčení, ovšem to na druhou stranu není možné – nesmí být.
Národ, který se vyvolil Atím se vracíme k Laskavým bohyním. Vyprávíli Jonathan Littell vše z pohledu německého důstojníka, mohlo by se zdát, že udělal dnes velmi obvyklý krok – dal přednost vrahovi před obětí. I když sám Maximilien Aue by jistě takové jednoduché hodnocení odmítl: „Jako většina lidí jsem se ani já neprosil o to, abych se mohl stát vrahem. Kdybych mohl, a už jsem to říkal, věnoval bych se literatuře. Kdybych měl talent, psal bych, a kdyby ne, možná bych učil, v každém případě bych žil vprostřed krásných a poklidných věcí, nejskvělejších výtvorů lidské vůle.“
Ale kvůli volbě vypravěče není ještě nutné Jonathana Littella podezírat ze snahy o laciný efekt. I když je pravda, že Aueho po Evropě posouvá po vzoru pikareskních románů, a jeho přítel Thomas je zas prototypem zachránce, který se ocitne na místě vždy v pravou chvíli. V románu rovněž nechybí vypravěčova rodinná historie a krimi zápletka, které sice vytrhují z monotónnosti, ovšem zároveň dílo poněkud zplošťují. A navzdory tomu, že jsou v sázce lidské životy, v některých momentech až komicky vyznívá i pověstná německá pořádkumilovnost. Tak je tomu třeba při pečlivém zkoumání původu kavkazských Bergjuden. Zvrácená poctivost v souvislosti s vyvražďováním „vyvoleného národa“ vojáky národa, který se vyvolil sám.
Tragédii s groteskními rysy pak přináší rovněž kapitola ze Stalingradu. Kanibalismus nejprve z německého pohledu odhaluje „pravou povahu“ ruských vojáků. Potom k němu ale dojde i mezi Němci: „Stáli před ideologickým problémem, zda je legitimní sníst Slovana, bolševického Untermensche. Nezkazili by si tímto pokrmem své německé žaludky? Sníst mrtvého kamaráda by ovšem bylo nečestné; i když už ty, kteří padli za Heimat, nemohli pohřbívat, přesto jim ještě byli povinováni úctou. A tak se nakonec dohodli, že snědí jednoho Hiwi, což byl v rámci jejich rozhodování naprosto rozumný kompromis.“ A bylo to překrásné Jonathan Littell (* 1967) napsal Laskavé bohyně francouzsky. Román vyšel v roce 2006 a autor za něj obdržel Velkou cenu Francouzské akademie a také Goncourtovu cenu. Ve Francii se prodalo už více než osm set tisíc výtisků. Do té doby vydal potomek polských Židů, kteří se přesunuli do Ameriky, pouze science fiction Bad Voltage (1989). Autor, který nyní žije v Barceloně, studoval ve Francii i v USA a také se účastnil humanitárních akcí v Bosně, Čečensku či Afghánistánu. Syn spisovatele Roberta Littella vydal vedle Laskavých bohyní v roce 2006 i zprávu o ruských tajných službách v letech 1991–2005. A letos publikoval knihu o Léonu Degrellovi, belgickém nacistovi, který se mihl už Laskavými bohyněmi.
V tomto románu Jonathan Littell prokázal, že jeho zájem o zpracovanou látku rozhodně není povrchní – a zdaleka o tom nesvědčí jen mimořádný rozsah. O knize ani nelze říci, že se dobře čte – a to nejen pro to, o čem pojednává. Příčinou je i Aueho vypravěčská pečlivost beze snahy vytvářet umění. Přesto se Jonathanu Littellovi podařilo stvořit působivé dílo.
Laskavé bohyně totiž skýtají několik důležitých paradoxů. Lehnout si na gauč a číst si o válečných hrůzách bývá obecně přitažlivé – i proto, že nic podobného nejsme nuceni prodělávat. Dále je nezanedbatelné, že kniha funguje jako past na primitivní rasismus a povrchní antinacismus v nás. Hlavně ale zanechá ve čtenáři ohromné prázdno – jako Šoa Clauda Lanzmanna či Život návod k použití Georgese Pereca. Jenže to prázdno je neuvěřitelně přeplněné. Asi jako když tělo má normální teplotu jen proto, že se v něm pere horečka se zimnicí.
V jedné pasáži dá Maximilien Aue žebrajícímu Rusovi bankovku: „Chvilku přemýšlel a pak zanotoval kozáckou píseň, kterou jsem znal, protože jsem ji na Ukrajině často slýchal, v jejímž refrénu se zvesela zpívá: Oj, ty Galja, Galja molodaja... a která vypráví hrůzný příběh o děvčeti, které unesli kozáci, za dlouhé světlé copy ji připoutali ke smrku a upálili zaživa. A bylo to překrásné.“
KNIHA TÝDNE Laskavé bohyně
Jonathan Littell Přeložila Michala Marková. Doslov Tomáš Chrobák. Vydalo nakladatelství Odeon, Praha 2008. 868 stran.
O autorovi| ONDŘEJ HORÁK, Autor je redaktorem LN
